VE SPRÁVNÝ ČAS

Sama jsem byla zvědavá, kdy tento článek napíšu. A jestli vůbec. Ostatně je to velmi osobní. Ale to je tady všechno a kdyby tato slova zůstala nevyřčena, jakákoliv další by možná nedávala smysl. A tak tedy…

Po pěti a půl letech jsem single. Ve 30 stojím zase takřka na začátku.

Tenkrát na konci roku 2017 jsem říkala, že jestli to nevyjde s ním, tak už s nikým. Byla jsem si tím jistá ještě koncem loňského roku. Ta představa, že bych měla začít poznávat nové lidi, pouštět si je k tělu, vyprávět jim svůj životní příběh a napjatě očekávat, zda jej přijmou, zda přijmou mě, nebo mě odsoudí, zase opustí, mě vlastně děsila ještě před pár týdny. Zároveň jsem se nemohla zbavit dojmu, že venku už na mě nic dobrého nečeká. Nebo možná spíš nikdo.

Když to řeknu naplno, považovala jsem sama sebe za příliš komplikovanou. Příliš zahlcenou problémy. Příliš zatíženou těžko vysvětlitelnou minulostí. Příliš náročnou. Žila jsem v temné bublině. Která nakonec splaskla.

Když nadešel ten den, kdy jsme si vrátili klíče a definitivně se rozloučili, čekala jsem. Co se bude dít? Co budu dělat? Kým zjistím, že jsem, když už vedle sebe nemám jeho? Najednou bylo poprvé v životě vše jen na mně. Žádné jistící lano. Pokud přijde emotivní vlna, nikdo mi tu tíhu nepomůže snést. Pokud udělám chybu, musím najít cestu z lesa sama. Jak zvládnu sebe samotnou?

Myšlenky spolu s obavami vířil. Ale víte, co se stalo? Nic. Čímž mi padl k nohám celý svět. Aspoň tak to cítím.

Večer jsem šla spát a zjistila, že nepotřebuju své tři dny, abych si zvykla na samotu. Spánek mi nenarušovaly noční můry. Ráno jsem se probudila a neprojížděla svůj imaginární checklist otázek, díky nimž jsem se předtím ujišťovala, že jsem se právě probrala ze spánku a ne ze záchvatovitého bezvědomí. Nestalo se vůbec nic z toho, čeho jsem se bála. A já jsem se přestala bát.

Měli jsme dostatek času, abychom se vnitřně připravili. Dost času na to, abychom si vše vyříkali a neopouštěli se v zášti, výčitkách či dusné atmosféře. Aniž bych si to uvědomovala, patrně jsem měla i dost času, abych pohřbila to, kým jsem byla. Na svých problémech jsem dlouhodobě pracovala, všímala jsem si změn, ale nevšimla jsem si, že už se ony problémy staly minulostí. Že jsem uzavřela vše, co potřebovalo uzavřít. A že poslední, co mi stojí v cestě, je všimnout si těch zavřených dveří. Ty jsem zpozorovala až v momentě, kdy cvakly dveře za naším vztahem. V momentě, kdy bych si „měla“ připadat, že se topím v bahně, jsem stála stabilně a neochvějně s pevnou půdou pod nohama. Duše se uzdravila, sebedůvěra se vrátila na značku.

Myslím, že už není potřeba ten příběh vyprávět „včas“. Přítomnosti se netýká. A tak jsem se rozhodla otevřít světu a nechat vše plynout. Nezavrhovat možnost dalšího vztahu. Nezatracovat sen o vlastní rodině. O té pravé lásce, dětech, psovi, malém domečku a úplně obyčejném štěstí. Začínám věřit, že to vše pořád ještě můžu mít. Budu mít. Ve správný čas.

Jsem ráda, že jsem si dopřála čas, než jsem se do těchto řádků pustila. Vidím vše s nějakým odstupem a vím, že věci nevnímám jen v nějakém naivním oparu plném sebeklamů. Vidím, že opravdu vše zvládám. Líbí se mi, kým teď jsem, jak myslím, kam mířím, jak mám ve věcech jasno. Postupně si úspěšně rozšiřuji sociální okruh, poznávám zajímavé lidi, odškrtávám položky na svém letním bucket listu, objevuji nová místa a neustále si připomínám, abych byla odvážná. A jsem. Protože kdy jindy, když ne teď? Naordinovala jsem si nezapomenutelné „prázdniny“ plné zážitků, smíchu, zábavy, seberealizace. Na to, že z nich uběhlo teprve deset dní, se mi daří plán plnit na 150 %.

Z velké části vděčím za ten klid také lidem, které jsem potkala v posledních 5 měsících. Pro někoho to jsou malé věci, ale to, že mě teď čekají výlety s kamarádkami, že mi píší, když chtějí něco podniknout nebo že něco řeším ve městě a během desíti minut najednou neplánovaně sedím s kamarádem na kafi, pro mě představuje splněný sen. Taky se hodně změnilo mé prožívání času stráveného s rodinou. Nechci zacházet do detailů, ale dřív jsem cítila určitou tíseň a rychlé vyčerpání. Teď? Konečně si to užívám a můj vnitřní individualista mi už nepřipadá tak individualistický. Nic ve mně se nebouří ani nepanikaří, když se vlak přiblíží k panoramatu s Helfštýnem na vrcholu, jenž mi připomíná, že se blíží rodný kraj. Což patří k nejkrásnějším a nejúlevnějším faktům v mém životě – vše je v pořádku.

Pamatuju si, jak jsem šla v květnu po ulici. Byl to jeden z prvních teplých večerů, krátce po prvním sečení. Vzduch voněl směsí květin, vyhřátých ulic, schnoucí trávy a mě tenkrát letmo napadlo: Letošní léto bude stát za to. Voní úplně stejně jako tenkrát. Jak se zatím zdá, nepletla jsem se.

Jsem nekonečně vděčná.