Profesionální focení byl můj velký sen zhruba od střední školy. Plnit jsem si jej začala ale až nyní. A jak mi to jde? Vlastně je to větší dřina, než by se mohlo zdát. Ale miluju to.

Na začátku byl růžový kompakt

Souběžně s tvorbou blogu jsem hodně cvakala na malý růžový kompakt, pak na začátku vysoké chvíli na amatérskou zrcadlovku, upravovala jsem v Zoneru. V určitý moment jsem však musela kvůli nedostatku času začít prioritizovat, což v daný moment odskákalo právě focení. Tam jsem v danou chvíli viděla naději na úspěch nejméně.

Neřekla bych, že mi to vyloženě nešlo, jen jsem se neuměla správně učit. Když už jsem nějaké vědomosti získala, netrénovala jsem dál a zase vše zapomněla. Zůstala jsem tedy ve fázi pokusů a omylů, což mě později hodně demotivovalo také v procesu postprodukce. Jak šel čas, ztratila jsem cvik v editaci úplně a po přechodu na jablíčka už jsem Zoner ani používat nemohla.

Nastal „správný čas“, ale…

Lámat se to ve mně začalo někdy před rokem. Už jsem byla pevně rozhodnutá pro nákup konkrétního modelu bezzrcadlovky a brzdila mě v podstatě jen cena. Chtěla jsem investici uskutečnit rozumně v momentě, kdy to zvládnu a existenčně mě neohrozí. Což se nakonec podařilo. V říjnu po focení s Peťou. Z přístroje jsem měla obrovskou radost. Skutečnou, dětskou. Tu, jež vás zcela pohlcuje a přetrvává, kdykoliv této nové realitě čelíte.

Nejprve jsem se zúčastnila fotografického workshopu v retro stylu, kde jsem se oťukala v terénu. Když jsem ovšem zatoužila po focení pod vlastní taktovkou, vyvstal problém se sháněním modelek. Zkoušela jsem různé skupiny, punkáčsky Instagram, konkrétně oslovovat. Nějak to ne a ne klapnout. Pak jsem se však díky tanci seznámila s několika slečnami, s nimiž jsem v dubnu uskutečnila hned tři TFP focení. Dvě párová, jedno portrétní.

Výzvy, překážky a chyby, chybky, chybičky

Když jsem si rozmýšlela, čemu bych se chtěla věnovat, měla jsem jasno – portréty, módní focení, beauty, boudoir. Mým velkým vzorem a inspirací je Denis Fueco, což jsem zmiňovala snad i v posledním článku. Miluji atmosféru jeho fotografií, styl, genius loci, edit. A právě i díky jeho práci jsem se do zvěčňování všech druhů ženské krásy zamilovala.

Naopak jsem se necítila na párová focení, rodinné portréty, svatby atp. Měla jsem z toho obrovský respekt a nějak jsem si nevěřila, že zvládnu koordinovat více lidí naráz. Ale jak už to v mém životě chodí, samozřejmě bylo párové focení to úplně první. Díky za to. Nejen, že jsem odhodila strach, ale zjistila jsem, jak moc mě to ve skutečnosti nabíjí. Být svědkem těch nejkrásnějších citů, vzájemné oddanosti, pouta. Po druhém párovém focení už jsem si říkala, že časem bych snad i těm svatbám dala šanci.

Samozřejmě se focení neobešla bez chyb. Úplně jsem neuhlídala všechny končetiny, estetické detaily, světlo… Nejvíc ale teď bojuji právě s postprodukcí. Nechci si zaplatit Lightroom, stáhnout nějaké presety a projet fotky jimy jako na výrobní lince, protože tím se nic nenaučím. Takže nakoukávám různé tutorialy na Affinity Photo, který mám už 3 roky, a zkouším. Často koukám na výstup, vím úplně přesně, co je špatně a co by to chtělo, jenže často nevím, jak to něco udělat. Ano, tu a tam mi z toho trochu tečou nervy. Jako třeba dnes u jednoho editu. Zároveň mi jde vše velmi pomalu. Asi dvakrát pomaleji, než jsem si plánovala.

Na placené zakázky si ale už troufám, ty výstupy nejsou špatné. Nikdy bych neposlala klientovi něco, za čím si nestojím – ani v rámci focení, ani v marketingu. Cena focení ostatně kopíruje kvalitu výstupu a dobu čekání na něj. Zároveň mě čeká zeditovat ještě dost fotek a sama vidím, že se s každým focením a editem zlepšuji. Takže kdybyste mi někdo rád stál modelem, neváhejte se ozvat. 😉