Takové ráno jsem nezažila, ani nepamatuju. Ve snu jsem měla hysterický záchvat, stav absolutního zoufalství. Bylo to tak silné, až jsem se probudila vlastním hlasitým vzlykem. Překulila jsem se na druhý bok a z očí mi stekly dvě slzy. Z každého oka jedna. Čekala jsem, že se stejně jako mozek probudí emoce. Neprobudily. Zůstaly ve světě snů.

Místo tradičního pátečního generálního úklidu jsem se tedy oblékla a vyrazila na jumbo šálek chai latté. Sedím v maličké kavárničce kousek od univerzity, v uších mám Studio N, v němž reportérka analyzuje ruskou mobilizaci. Přemýšlím, jak moc ujetá je skutečnost, že mě tohle téma nijak neděsí. Rozčiluje, to ano, avšak kroky ruského psychopata mě absolutně nepřekvapují. Ráno mi babička do telefonu říkala, že se bojí jaderné války. Já ne. Pokud kremelským přeskočí, prostě to udělají a NATO okamžitě bude pálit zpět. Co to pro nás znamená? Všechno a nic. Pokud taková situace nastane, už si toho moc myslet nestihneme. Pokud nenastane, stresujeme se teď zbytečně. Raději bychom se měli snažit žít život tak, abychom na jeho konci, ať už přijde kdykoliv, neměli výčitky, že jsme jej zasvětili něčemu špatnému nebo že jsme jej promrhali.

Také proto jsem v neděli reagovala na jeden premiérův post. Jeho televizní vystoupení nebylo dokonalé a jako někdo, kdo se snaží být maximálně informovaný, jsem se nedozvěděla prakticky nic nového. Ale byla jsem s projevem spokojená a dala jsem to na Facebooku najevo. Dámy a pánové, je to už pět dní a komentář stále žije. Pozoruhodné však je, čím žije. Rozumní a spokojení lidé obecně cítí potřebu se ozývat. Nejvíce jde slyšet vždy kritika, toť fakt. Takže hlasů podpory tam skutečně mnoho nenajdete. Baví mě ovšem obsah té kritiky. Osobní útoky. Vulgární nadávky. Zpochybňování autenticity mého názoru a vůbec existence. Někteří mi dokonce přisoudili stranické angažmá a pracovní poměr s vládou. Nicméně věcné protiargumenty jsem v těch prvních hodinách, kdy jsem to ještě četla a reagovala, nikde nenašla. Nejblíž tomu bylo papouškování Okamury a Babiše. A o tom nemá smysl diskutovat, když daný člověk nedokáže přijít s vlastním názorem. Po pěti dnech tam mám něco kolem 2 tisíc reakcí a přes 500 komentářů. Musela jsem si omezit možnost přijímání osobních zpráv a uzamkla jsem si prakticky celý profil, protože s těmi útoky dorazili až tam a na to nemám čas. Původně jsem zvažovala, že smažu i ten původní komentář, aby mě notifikace nerušily při práci, ale teď už se vše zobrazuje pod jedním upozorněním, které jen párkrát za den odkliknu, což už mě nijak neomezuje. Opravdu bych ochotně diskutovala, kdyby bylo o čem. Ale o tom, zda jsem pí*, co beru nebo kdo mě platí, když to v tomto případě absolutně nehraje roli? K tomu opravdu nevidím důvod se opakovaně vyjadřovat.

Nicméně po této zkušenosti (a nahlodání od mého bývalého univerzitního učitele) si pohrávám s publikováním politického obsahu. Asi ne zde, protože by z toho byl chaos, ale na samostatném webu mi to dává smysl. Nechci se pouštět do velké hloubky, protože na opravdu podrobné neprůstřelné články ve stylu Visegradského jezdce nemám kapacitu, ale spíše zvažuji přispívat vlastními komentáři k různým tématům. Zkoušela jsem původně natočit podcast tohoto raženi, ale nebyla jsem s žádným z výstupů spokojená. Snad v budoucnu. Nicméně v psaném slově jsem si dostatečně jistá a v podstatě to už částečně dělám na Facebooku. A je to to nejmenší, jak se mohu angažovat v boji za lepší společnost a její informovanost.

A teď už mám vážně velký hlad. Čas se zvednout a odebrat se s myšlenkami k plnému talíři. Mějte se krásně, jděte k volbám a volte moudře.