NÁHLEDY NA ŽIVOT: TVŮJ NA MŮJ, MŮJ NA TVŮJ

Poslední dobou mám štěstí na velmi zajímavé rozhovory. Tohle byl jeden z nich.

Stála jsem v čekárně před odběrovou místností. Při příchodu jsem se jen letmo rozhlédla a otázala se, zda jdou všichni na krev. Šli. Bylo nás tam osm. Jedna žena zhruba v mém věku, jedna ve věku mé mámy, ostatní ve věku mých babiček. Z patnáctiminutovky se rázem stala hodina. Knihu jsem si v bláhové představě nevzala, a tak jsem se rozhodla zmapovat ranní zprávy. Chvíli jsem postávala s hlavou skloněnou nad displejem telefonu. Když jsem se po chvíli rozhlédla znovu, zjistila jsem, že tvář té mladé ženy poznávám. Známe se už skoro 16 let.

Opatrně jsem k ní přistoupila, abych ji pozdravila. Skoro se nezměnila, byť jsem ji neviděla od doby, kdy čekala první miminko. Čili před opravdu dlouhou dobou. Pustily jsme se do štěbetání. Jak to bývá mezi ženami, jež si byly kdysi docela blízké, ale jejich cesty se rozdělily. Vždy jsme byly velmi odlišné. Spojovalo nás v podstatě jen místo. Taková přátelství nikdy dlouho nevydrží.

V průběhu naší konverzace jsem jí zrychleně popsala své putování světem včetně našeho mallorského dobrodružství. V jeden moment se usmála a praví mi: „Když to tak poslouchám, mám pocit, že jsem nic nezažila. Jen porody.“ Okamžitě jsem pocítila potřebu ji vrátit nohama na zem a nedovolit jí, aby si jen na moment myslela, že něco prošvihla.

Chtěla jsem odpovědět: „Ale vy už máte ty děti.“

Ano, jistě, celé mé vyprávění zní velmi zajímavě. Na fotkách vše vypadá tak vzrušující a mám štěstí, že jsem vše mohla zažít. Nikoliv však bez adekvátní daně. Sáhla jsem si na dno. Duševní i partnerské. Fyzické zdraví jsem zachraňovala, jak jen jsem mohla. Cestou jsem se několikrát ocitla skoro na mizině. Třásla jsem se nejistotou, nevěděla, co se sebou. Ale tuto část mince člověk obvykle na Instagramu neukazuje. Což považuji za správné, jen chci říct, že bychom měli vždy myslet na jeden fakt: Nic nikdy není zadarmo. Nechci teď vytahovat konkrétní případy, ale zkuste se rozhlédnout sami. Za každým pozlátkem najdete bolestivou část příběhu. V minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Někde se schovává a rozhodně si neřeknete: Tohle chci zažít taky.

Připadá mi úžasné, že kamarádka je se svým partnerem od střední školy. Dnes a denně vidím, jak komplikované vztahy jsou a jak je stále těžší je udržet pohromadě. Nepodlehnout iluzi dokonalejšího partnera tam někde venku. Nevzdat se. Oni to dokázali. A z jejich oddanosti jeden druhému vzešlo potomstvo, jemuž dokázali dát domov, postarat se o jejich blahobyt. To považuji za obrovský životní úspěch. Stejně jako je úspěch, že se mi podařilo rozjet si kariéru, aniž bych potřebovala zaměstnavatele nebo se třást o zakázky. Že jsem dostala svůj zdravotní stav do rovnováhy. Že si můžu vybírat, kde chci žít.

Neexistuje důvod k poměřování. Pokud se snažíte, děláte to nejlepší, co umíte, nemarníte čas a jdete svým snům naproti, nežijete špatně. Zkrátka musíte vyčkat, až uzraje váš čas. Ať už k tomu, abyste poznali svět, založili rodinu, nebo prorazili se svým businessem. Do té doby se jen ujišťujte, že opravdu děláte to nejlepší pro sebe.