ŠEST LÉT, ŠEST ZIM, ALE ANI O ŠPETKU CITU MÉNĚ

„Ještě se ráda jednou vrátíš domů,“ říkali. Měli pravdu, přitom se pletli. Domů ano, ale jinam domů, než se oni domnívali. Jsem zpátky. Kruh se uzavřel. Láska nevyprchala.

Psal se 29. květen 2016, když jsem s jedním kufrem dorazila do Prahy. Na letištním terminálu určeném pro schengenské lety jsem nasedla na autobus, následně přestoupila na Vypichu na druhý a vystoupila na Břevnovské. Podle mapy jsem našla byt svého bratránka Ve Střešovičkách a tím vše začalo.

Šestiletá etapa, během níž jsem stoupala i padala. Budovala i bourala. Nacházela (se) i ztrácela. Sbírala zkušenosti. Ale hlavně jsem celou dobu hledala cestu zpátky domů. Do Zlína. A hledání trvalo pěkně dlouho.

2016

2019: Od výpovědi k útěku

Poprvé jsem se zatoužila vrátit v březnu 2019 po tom, co jsem dala výpověď ve své druhé práci. Partner tehdy málem pustil nákup z náruče, když jsem mu to oznámila. Prahy i Pražáků jsem měla plné zuby. Toužila jsem zase chodit pěšky, trávit cestou do práce a z práce nejvýš hodinu denně. Abych byla zcela upřímná, musím si přiznat, že jsem jistým způsobem chtěla vrátit čas. Počítala jsem špatně. Do mé představy vůbec nezapadala skutečnost, že už nejsem studentka a ať už se vrátím, nebo ne, vše bude v každém případě jiné. Proto nakonec cítím obrovskou vděčnost za to, že jsem se tenkrát místo do Zlína odstěhovala nejdřív k příteli a později na Mallorcu. Byť to bylo, jak to bylo.

2019

Pandemická etapa

Uplynulé tři roky daly zabrat všem a rozhodně nemám touhu někomu podsouvat, že jsem se měla hůř. Ale pokud to mám nějak shrnout, vnímám je jako špatné tři roky se světlými místy. Nicméně vše má svůj důvod. Svůj čas. Své místo.

Zkusili jsme vesnici. Nelíbilo se nám to. Zkusili jsme znovu Prahu. Rozcupovala nás. Vrátili jsme se na vesnici, kde jsme se ujistili, že tohle vážně nepůjde. A začali jsme koukat po bytech. Mezi favority patřily chvíli Hranice, chvíli Písek, nejdéle Olomouc. Ale ať jsme viděli jakýkoliv byt, někde uvnitř jsem se sekla. Neměla jsem dobrý pocit. Bála jsem se toho závazku a vše se zdálo jako obrovský kompromis, jenž nepřinášel ani nejmenší kapku radosti. Hluboko uvnitř jsem toužila po svém městě.

2021

Bod zlomu

Jenže partnerovi se město dlouho nezamlouvalo. Z mnoha různých důvodů. Přestala jsem se snažit jej tím směrem navádět a nechala jsem to plynout. Pak se to najednou stalo. Po návratu z dovolené na Mallorce se ve mně vzedmula vyloženě vlna odporu k vesnici, kde jsme do té doby žili. Bruntálsko má vlastní mentalitu. Vlastní přístup k životu. Pro mě tak cizí, jak je jen možné. K tomu se postupně přidalo několik dalších aspektů. Na Mallorce jsem na vše zcela zapomněla, jenže po příjezdu zpět jsem vše vnímala se zničující intenzitou. Strašně jsme se při procházce pohádali. Já jsem vyšilovala zoufalstvím, on už neměl nervy mě pořád poslouchat. Obojí pochopitelné. Ale od toho dne se vše nějak dalo do pohybu. Nakonec jsme otevřeli inzeráty ve Zlíně. A nešlo to z mé hlavy.

První prohlídka ve Zlíně

Najednou vše zapadlo

Náš byt, ten pravý pro náš společný domov, jsem poznala hned na fotkách. Když mi hned první pracovní den makléřka neodepsala na poptávku, volala jsem. Snad úplně poprvé v životě jsem zvedla telefon a iniciovala tímto způsobem kontakt s makléřem. Realiťačka mi sdělila, že jsme první na řadě. Mělo to jediný háček. V bytě bydlela rodina, jíž se právě narodilo miminko a prohlídky se musely odložit. O týden. O dva. O měsíc. Během té doby jsme viděli i jiný byt, ale uvnitř jsem cítila, že nám je souzený jen ten jeden.

13. června 2022 jsme konečně překročili práh starého bytu v cihlové zástavbě. Ocitla jsem se v něm poprvé, ale i zcela prázdný na mě působil jako bezpečná hřejivá náruč. Byla jsem doma a nebála jsem se ničeho. Jakoby se zase celý vesmír spojil jen proto, aby se přesně tohle stalo. Ještě ten večer i přítel volbu schválil a já makléřce potvrdila rezervaci. A na nebi se objevila dvojitá duha.

Ale až o dva dny později jsem si vše začala uvědomovat. Skutečnost, že se mi právě plní jeden z největších snů. Rázem mi připadalo směšné, jak jsem vlastně celou dobu sama sebe bojkotovala. Hlavně proto, aby si o mně někdo jiný nemyslel něco špatného. Což je vždy pitomý nápad. Jedna věc je vstřícnost vůči kompromisům, druhá potlačování sebe sama. Nicméně opakuji – vše má svůj důvod, čas i místo. Takže právě teď pro mě, pro nás, nastala ta nejvhodnější chvíle vrátit se. Domů. Do Zlína.

Stěhování Adela Isle
Přebírání klíčů

Domov to je. Ale potřebuje pořádně uklidit

27. června jsme převzali byt. Bylo nám řečeno, že v bytě provedla úklid úklidová služba, rekonstrukce koupelny proběhla před čtyřmi lety a před námi zde žili zdravotníci s dětmi. Takže si asi umíte představit, jak nás překvapilo, že jsme v poličkách našli letité nánosy prachu, mrtvého mola, lepivé kruhy od blíže neidentifikovatelné tmavé tekutiny a tu i tam pavučiny jako námořní lana. To ale nebylo vše. Když jsem se chtěla jít po stěhovacím maratonu osprchovat, zjistili jsme, že nám ve sprše teče jen horká a vařící voda. Na snesitelné teploty nešlo přetočit. Naštěstí ještě ten večer dorazil majitel, baterii v koupelně vyměnil a nám zůstal na triku už jen ten úklid.

Byt s osobností, duší a příběhem

Vždy jsem si myslela, že jsem ten typ člověka, který se nedokáže cítit dobře ve starém, ale opak jest pravou. Ten byt má v sobě něco krásného. Nabízí mi hřejivou náruč a útulno srovnatelné s návštěvou u babičky. Ještě nemáme ani vybaleno, přesto je mi byt útočištěm, bezpečným přístavem. Happy place. Už od chvíle, kdy jsem začala plánovat stěhování, se ve mně probouzely pocity jako v rané části zamilovanosti. Vznášela jsem se aspoň dva metry nad zemí, místy se dojímala. Když jsem se první den probudila v 5.30, seděla jsem na balkoně a koukala na pomalu se probouzející město, říkala jsem si: Vážně se to stalo. Splnil se mi jeden z největších snů. Jsem tady a jsem šťastná. Ochotně přistoupím na pravidla bytu. Okna nebudu neotvírat za kliku, ale za rám, aby mi klika nezůstala v ruce. Trpělivě počkám než do kohoutku v kuchyni doteče trubkami voda. Nebudu hazardovat se silným proudem ve sprše ani v umyvadle, abych nenarušovala plynulý odtok. V kuchyni budu svítit jen stropním světlem, abych pak ještě hodinu nemusela poslouchat lupání zářivek nad linkou. Máme zkrátka byt s osobností.