BLOGMAS #2: Jak jsem kradla na Ještědu

Všechny historky, které vám povyprávím, se nestaly o Vánocích. Ale tahle ano. Váže se k mým agenturním začátkům, počátkům vztahu s přítelem a jednomu z největších zločinů, jaké jsem kdy spáchala.

Vánoční večírek na Ještědu

Přibližně měsíc po tom, co jsem nastoupila do digitální agentury a konečně se ze mě stal právoplatný copywriter, se konal firemní vánoční večírek. Přímo na Ještědu. Všichni jsme se hodili do gala, já jsem si při té příležitosti obrala pavučiny ze svých lodiček na vysokém podpatku a snažila jsem se budovat si mezi novými kolegy dobrou pověst.

Plán zněl dobře, provedení hůř. Večeře probíhala formou rautu, který vypadal báječně, ale pro člověka, který se většinou vyhýbá masu, mastnému a tučnému, se toho na stole moc nenašlo. Takže jsem po prvním drinku začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Rychle nastal čas zůstat sedět.

V té době už jsme… A teď ztrácím nit, jak to popsat, protože počátky našeho vztahu jsou zahaleny takovým tajemstvím, že jej neznáme ani mi sami. Řekněme, že jsme byli s přítelem ve fázi vzájemných sympatií překračujících přátelství, ale randěním se to nazývat taky nedalo. Když jsem tedy s definitivní platností obsadila jednu z židlí, rozhodl se mi tam tento sličný vedoucí jednoho z oddělení dělat společnost.

Bez uzardění

Bylo to nervózní, přitom milé. Názor na věc mám subjektivně zkreslený, troufám si však tvrdit, že jsem pusu nezavřela. Přitom jsem ovšem začala také ztrácet kontrolu nad svými činy. Přes stůl jsem se zalíbením sledovala jeho krásné oči, utápěla se v tom upřímném pohledu a nervozitu promítla do svého zeleného psaníčka. Nejdřív jsem si jen hrála se zipem. Rozepnout. Zapnout. Rozepnout. Zapnout. Pak jsem natáhla prsty pro jednu z malých modrých baněk, jimiž personál ozdobil stoly. Chvíli jsem s ní koulela po ubrusu a najednou mě napadlo: Co kdybych si ji vzala? Je hezká. Bez dalšího přemýšlení nebo uzardění jsem ji uklidila do psaníčka. Po celou dobu jsem nepřerušila ani oční kontakt, ani rozhovor. Do pěti minut jsem uloupila druhou baňku. Modrou se třpytkami.

Druhý den ráno jsem zjistila, že jsem nebyla jediným zloduchem noci. Při snídani se ukázalo, že další z kolegů zase zcizil girlandu, jíž se sám ozdobil. Na fotce s ní pózoval jako devadesátkový rapper se zlatými řetězy. Fotku mám stále uloženou a čas od času se u ní směju. Podobně jako při pohledu na ty baňky. Tenkrát jsem ještě netušila, jak pokukování po tom skoro dvoumetrovém kocourovi dopadne, ale jsem za svůj malý zločin ráda. Baňky mám celoročně vystavené a připomínají mi to kouzelné šimrání v břiše, ostych, strach a naději nezaměnitelně spojené se všemi začátky něčeho velkého.