PŘI RANNÍM ŠÁLKU #17: Mosty k minulosti

Odešlu hlasovku. Na reakci nečekám dlouho. „To snad není možné!!“ zní odpověď. Ale je. V mém životě je možné hlavně to nemožné. Proto se nevzdávám.

Ponořím rty do čerstvé kávy. Její kvalita je bídná, ale po měsíci a půl jsem si ji uvařila v našem kávovaru, což z ní dělá nejlepší kávu pod sluncem. Věnuji zamilovaný pohled konvici, která před půlhodinou dorazila z polského skladu. Už jsem se bála, že se jejího naskladnění nedočkám. Byl to dlouhý měsíc a půl. Raději posunu ouško konvice co nejdál od hrany kuchyňské linky. Okamžik, kdy se právě tady původní nádoba roztříštila na tisíc kousků, mám stále živě před očima.

Cinkne mi telefon. Zpráva od L. Jedna z osob, která se mi nedávno vrátila do života. Na základce jsme si byly velice blízké, pak jsme se odcizily. Fakt, že si teď vyměňujeme několik zpráv týdně, mě nesmírně uklidňuje. Není jediná, kdo se mi vrátil do života. Nikdy mi moc nešlo udržování kontaktů, pokud jsem se s lidmi pravidelně nevídala a snažím se tom pracovat.

Dřív jsem neměla motivaci, snažila jsem se od svých kořenů utíkat tak daleko, jak jen to šlo. Začít znovu. Ale teď vidím spoustu věcí jinak. Už nepotřebuji vidět popel, abych dokázala jít dál. Už mi stačí jen zavřít dveře za tím špatným a dobrému zanechat novou adresu. Protože na každém příběhu je něco dobrého, co stojí za to uchovat.

A protože potřebujeme kotvy. Když jsem teď tady, uprostřed ničeho, kde si nemám s kým popovídat, pochopitelně se mi stýská po přátelích. Ale hlavně se mi zdá, jako bych ztrácela sama sebe. Každý kontakt s lidmi z „dřívějška“ mi pomáhá si vzpomenout, kam jsem vlastně směřovala, když všechny vision boardy a deníkové zápisky selhávají.

Nepalte mosty, nestavte zdi, kde jich netřeba, a když se budete chtít odstřihnout od toxických lidí, dejte si pozor, abyste nepřestřihli pouta i s těmi, kteří stojí při vás.