PŘI RANNÍM ŠÁLKU #15: Dovolená v mokru a pavučinách

Do nového dne nás vítá šum deště a chladný vánek, který mě přinutí přitáhnout si peřinu skoro až k bradě. Žádný div. Věděli jsme, že když se stěhujeme do hor v srpnu, stěhujeme se zároveň rovnou do podzimu. Ta vůně mokrého listí mi něco připomíná…

Pamatuju si, jak jsme trávily s mámou kdysi dovolenou asi hodinu odtud. Ve sprše nám tekla voda jen z pěti dírek sprchové hlavice, a to ještě velmi vlažná. Zdmi se na nás zdárně dobýval chlad i vlhkost, za okny panovalo takřka listopadové sychravo. Většinu dní jsme strávily na pokoji pod přikrývkou, v teplákách a se dvěma vrstvami ponožek. Máma z nudy vyluštila všechny křížovky ženských časopisů, které si vzala do vlaku, zatímco já jsem dvakrát nebo třikrát přečetla Sběratelku polibků od Lenky Lanczové. To bylo tenkrát, jak ještě internet nepředstavoval samozřejmost (natož wifi), telefony uměly jen posílat SMSky, volat nebo hrát hada a z výletů se neposílaly fotky přes WhatsApp, nýbrž pohledy.

Sparťanštější podmínky jsem zažila snad jen v RETRO kempu na Lipně před třemi lety cestou do Rakouska. Den před příjezdem nám přišel e-mail, že kvůli náhlým mrazíkům nefunguje v kempu elektřina a neteče teplá voda. Prý se však provozovatel dohodl s vedlejším kempem, že se můžeme jít osprchovat k ním. Ha, to určitě. Sice jsme mohli, ale za mastný příplatek, který kdybychom spolu s cenou za ubytování investovali do noci ve čtyřhvězdičkovém hotelu se snídaní, ještě bychom ušetřili. 90 Kč za vstup do sprch, 15 Kč za každou minutu ve sprše strávenou. Samotné chatky dokonale zapadaly do konceptu levného dětského tábora – zatuchlé povlečení, lůžkoviny polité vším možným, prach, havěť. Recenzenti je popsali jako „silou vůle zachovalá socialistická stavení s pavučinami jako námořní lana“. Dokonale trefně. Když si recenze přečtete dnes, zjistíte, že se v kempu teplé vody ani elektřiny stále nedočkáte.

Spokojeně se zavrtám ještě hlouběji do peřin. Náš horský domov poskytuje mnohem komfortnější podmínky. Teplá voda teče, elektrický proud nevynechává, zatím většinu času trávím bez ponožek a čisto tu máme tak, jak si sami zařídíme. Bubnování deště o okenní parapet tomu všemu dává v konečném důsledku nádech Dánska. Ale o tom, jak jsem se zamilovala do země hygge při svém solo travelingu zase příště.