YOUTUBE: Co se stalo (v) Praze

Natáčení byl můj prvotní záměr při příjezdu do Prahy. Podmínky pro něj měly být ideální. Pak se ale strhl kolotoč, kvůli němuž jsem na natáčení neměla náladu. Zdálo se mi, že zkrátka nemám příliš co říct. Poslední video jsem se snažila natočit asi pět dní před tím, než jsme přišli o malou. Poté se mi tvorba videí nějaký čas vyloženě příčila.

Zároveň by mi ale bylo líto, kdyby v Praze nevzniklo vůbec nic. Proto jsem se včera kousla a vrhla se na vytvoření několikaminutové vzpomínky na uplynulých 8 měsíců. Mnohé tam chybí. Návštěvy lékařů jsem nakonec hodně osekala, byť snad každá návštěva skýtala nějakou výživnou story. Zapomněla jsem na historku s „férovým“ mafiánem z čekárny, jíž budu muset natočit zvlášť, protože na to fakt zapomenout nechci. Taky jsem nezmínila školu a to, s jakým sebezapřením a pocitem zmaru jsem studium ukončila. Nemluvila jsem o těch opravdu nejsilnějších okamžicích, o nichž však veřejně asi nikdy ani mluvit nebudu, protože už se netýkají jen mě. Nemluvila jsem o zatýkání na našem sídlišti, řešení vykrádaček sklepů týden před stěhováním ani čtvrtcích u psychologa. Poslednímu zmíněnému chci dát víc prostoru i ucelenější formu.

Dalo by se tedy říct, že první video po roce je svým zpracováním jen nějakou zahřívačkou. A teď jen doufám, že se k dalším počinům nedokopu zase až za rok.