PŘI RANNÍM ŠÁLKU #13: Psaní z minulosti

Cestovala jsem časem. A byla to jízda, během níž jsem se usmívala, nahlas chechtala a ušklíbala. Dostala jsem se totiž do administrace starých blogů.

Abych byla konkrétnější, jednalo se o články z let 2011 až 2014. Čili konec střední a začátek vysoké. Spoustu věcí jsem z té doby vytěsnila. Pamatuji si lidi, mám k nim přiřazenou určitou emoci, ale detaily se pro mě staly v běhu času natolik irelevantními, že mě zaznamenané příběhy skutečně překvapily. Věděla jsem, že jsem čelila šikaně, ale číst si to takhle zpětně… Wow. Dospělýma očima vidím, že to bylo daleko horší, než jsem tenkrát vnímala. Neměla jsem se totiž většinou komu svěřit a nic jiného jsem neznala. To pochopitelně zkreslí mnohé. Jsem ráda, že je to pryč, byť nemůžu říct, že by celá situace kolem mého dospívání nezanechala následky.

Na druhou stranu ve mně probudily tyto dopisy z minulosti spoustu naděje. Takové té naivní, kdy máte pocit, že je vše možné. Naprosto cokoliv. Něco podobného, co často člověk prožívá, když dočte vážně dobře napsanou motivační knihu. Samozřejmě jen pouhá víra ještě nikoho nikam nedostala, víru musí následovat čin. Ale kolikrát bývá těžké najít vůbec tu víru. Tentokrát se mým motivačním koučem stalo mé minulé já. Uvnitř na cucky, přesto bojovné, neochotné přiznat jakoukoliv prohru s osudem. Inspiruje mě. Musím se pousmát.

Taky se mě dotkla tehdejší vášeň pro kosmetiku. Nelze tvrdit, že by mne kdy vůbec zcela opustila, ale ani zdaleka se v ní neorientuji tolik jako tenkrát. Zase bych chtěla vymýšlet líčení. Testovat produkty. Točit o tom. Tyto myšlenky mě nahlodávají už chvíli. Většinou jsem je ovšem potlačila argumentem, že od toho jsou na českém internetu jiní. Jako už v mnoha jiných případech jsem zapomněla na sebe. Na radost, jíž mi podobné činnosti přináší.

Brzký přesun na Moravu a život tam bez jakéhokoliv sociálního vyžití mi zřejmě dopřeje víc než dostatek času na realizaci.