PŘI RANNÍM ŠÁLKU #11: Podobnost s fotbalistou nijak náhodná

Tyhle boty začínají nápadně připomínat vztah s mým prvním a posledním fotbalistou. V obou případech se na první pohled jednalo o naprosto perfektní úlovek. Boty byly ve slevě. A fotbalista vlastně v podstatě taky, protože on chtěl mě, já o jeho existenci netušila, dokud se nezačal snažit. Jak boty, tak fotbalista vypadali perfektně. Botám to slušelo na mých nohou, fotbalistovi po mém boku. Když jsem si poprvé vyrazila v botech, připadala jsem si, jakoby mi patřil svět. Po polibku s fotbalistou (a mém prvním polibku v životě) zrovna tak. Jenže pak zasáhla realita. Začalo to dřít. Fotbalista mě odkopl kvůli dlouhonohé tmavovlasé modelce (Ach, to klišé!) dřív, než šlo do vážného, kdežto boty mi proměnily paty v něco, co by lehce obstálo v hororu.

Ale nevzdala jsem se. U fotbalisty jsem chvíli doufala v obrat. Bylo mi sotva patnáct. Byla jsem dost naivní. Byla jsem blbá. A on byl první pusa. Navíc dost pěkná, romantická. Jako z filmu. Už jsem vám to vyprávěla? Někdy musím. Stejně tak své ségře, aby šířila osvětu o tom, jak se vyplácí počkat. Nicméně jsem se nakonec vzdala, připadala si jako idiot, brečela kámošce doma na gauči a hořce přijímala skutečnost, že jsem nebyla dost dobrá.

Pokud se čistě hypoteticky pustíme do srovnání, boty mi stejně stály za větší úsilí. Zarputile jsem na sebe jednou ve čtvrtek odpoledne natáhla dvoje zimní ponožky, popadla fén a pustila se do boje s neústupnou kůží. Když se zdály dostatečně rozpálené, vypnula jsem fén a s botama stále na nohou se vydala na terasu chytit pár nečekaných slunečních paprsků, co se zázrakem prodraly dešťovými mračny. Po vychladnutí však paty stále vzdorovaly. Nastal čas uchýlit se k násilnostem. Nešetrnou masáži jsem začala ničit tvar obuvi. Párkrát jsem levou i pravou sešlápla. V uších mi rezonovalo babiččino syknutí. Ta by mi dala, kdyby to viděla! Nesnáší sešmatlané boty. S destrukcí jsem skončila, až z původní vůle páru zůstala jen vzpomínka.

Přišlo pondělí. Už od soboty jsem věděla, co si do kanceláře vezmu na sebe. Pro změnu a naštěstí. Po náročné noci, po níž jsem se nacházela ve stavu čerstvě vyoraného krtka, bych obtížně dala dohromady dvě stejné ponožky. Tentokrát jsem však měla připravený outfit, nad nímž by ani holky z Vogue nemusely ohrnovat nos. Nikdy jsme spolu sice nemluvily, ale kdykoliv jsem doposud na holky z Vogue narazila u výtahu, svým výrazem mi daly jasně najevo, kdo z nás si dá ranní šplh do pátého patra. Ale tentokrát bych jistě obstála! Nové černobílé šaty, černé punčochy, khaki trenčkot a… TY boty. Vypadalo to dokonale. Boty připravené. Čas vyrazit.

Když mě Maty těsně před odchodem z bytu zahlédl, ulpěl pohledem na obuvi a zakroutil hlavou: „Nechceš radši odvézt?“ „Proč? Už jsem je roztáhla a v tašce mám náhradní tenisky.“ „Ale stejně. Ať si ty nohy nedodřeš ještě před zastávkou.“ „No, tak já nevím…“ Pevná půda pod nohama se mi začala rázem proměňovat v tekutý písek. Než jsem se nadála, už bral klíče od auta, natahoval džíny a vystrkoval mě na chodbu. Tohle ráno bylo na dámu víc, než jsem čekala…

…a skončilo to nečekaně rychle. První náznaky nepříjemného tlaku na pravou patu jsem pocítila ještě před opuštěním našeho domu. Další past na sebe nenechala dlouho čekat. Ve vestibulu metra to začalo pěkně klouzat. Kamínky zaražené v podrážce podrobily mé jogínské dovednosti nelítostné zkoušce. Balanc na jedné noze. Zpevnění středu těla. Schopnost nevychýlit se z osy. Rozhodovaly doslova milimetry. Na rameni notebook, na zápěstí kabelka, v dlani telefon. Tohle by byl pěkně drahý pád. Když jsem po nekonečně dlouhých sekundách konečně našla stabilitu a posbírala lehce rozsypanou důstojnost, nasadila jsem zcela nepropustný poker face. Nějaké pondělní ráno mě nedostane!

Před odchodem z kanceláře jsem ale stejně obuv přezula. Na jeden den bylo dobrodružství s potenciálem prolití krve až moc. Pár černých ďáblů jsem však ukládala do tašky s vědomím, že jsme spolu ještě neskončili. Věřím, že stále máme naději a jednou spolu prochodíme svět!