Mělo to být největší dobrodružství našeho života. Nikdy by nás však nenapadlo, že se zvrhne téměř v drama. Toužili jsme po zkušenosti, o níž budeme moci vyprávět. Tu nyní jednoznačně máme.

Sobota ráno

Náš den začíná hekticky. Dostáváme fotku palubní desky v pilotní kabině, jež vyzývá piloty, aby se vrátili do výchozí destinace, protože se lety do Španělska z nařízení tamní vlády ruší. Rozklepou se mi ruce, točí se mi hlava, řezavá bolest mi zahltí spánky.

Rychle se oblékáme. Nevíme, co máme řešit dřív. Koupit kufr? Hledat letenky? Volat na ministerstvo zahraničí? Ambasádu? Zkoušíme letenky. Vše vybookováno nebo nad naše finanční možnosti. Vyrážíme ven koupit kufr. Cestou se snažím spojit s ministerstvem zahraničí. Asi dvacátý pokus mi vyjde.

Mladý muž na druhém konci zatím žádný postup nezná a poradí mi, abych zavolala na ambasádu. Na ambasádě mi sdělí, abych kontaktovala konzula na Mallorce. Prý na e-maily reaguje rychle. Do konce dne se neozve. My jsme však už sbaleni.

Španělsko: Stav nouze, zákaz vycházení

V průběhu soboty se situace přiostřuje. Začal platit stav nouze, ale navíc se rozhodlo o zákazu vycházení platném od pondělního rána. Celý den se snažím najít nějaké bližší informace, jestli budeme mít možnost v pondělí jet na letiště. Marně. Všude pouze informace pro občany.

Po celý den přijímáme telefonáty a chrlí se nás jeden černý scénář za druhým. Moje nervy a sebeovládání podávají neobyčejný výkon. Zatím mi jen místy ukápne slza, aby se v těle uvolnilo napětí, ale funguju. Kolem páté odpolední dávám mírný průchod emocím na Facebooku. Poprvé snad po desíti letech si veřejně vyhvězdičkovaně zakleju, vypíšu se ze svého momentálního rozpoložení a je mi o něco lépe. Při návštěvě samoobsluhy se cítím zvláštně. Prázdné regály a místy zatažené rolety jakoby předjímaly apokalypsu.

Spásný kontakt s ambasádou

V osm hodin večer se na obrazovkách televizí po celé zemi s několikahodinovým zpožděním objevuje premiér/prezident Sánchez (pozn. Španělsko je království, takže má krále. Ale Pedro Sánchez zastupuje funkci el presidente de Gobierno de España čili prezidenta vlády a je ve španělských médiích proto často označován za prezidenta.), aby vydal prohlášení. Ani po jeho skončení nejsme o nic moudřejší.

Moudřejší se stává však ambasáda. Informuje na svém Facebooku o nastalé situaci. Chytám se nahozené udičky a ptám se, zda se můžeme přesunout na letiště, nebo jestli se omezení vztahuje i na tento typ pohybu. Mé modlitby vesmíru jsou vyslyšeny a na letiště můžeme.

Neděle: Ryanair omezuje lety

Jako dítě jsem neděli nenáviděla. Znamenala konec. Už několik let jejich vůni však miluji. Zvláště v případě, že se spojí s mořem, dobrou snídaní nebo prostým pocitem, že nic nemusím. Tentokrát neděle začínala napětím, co najdeme v mailu. Nenacházíme nic.

Odpoledne už však Ryanair přichází s prohlášením, že omezuje lety do i ze Španělska, na Baleáry a Kanáry. Trneme. Celý den nadskakuji, kdykoliv si přítel zhluboka oddechne, zakleje nebo se nesouhlasně podiví. Ještě jednou přebaluji kufr a domlouvám se s kamarádkou, že si u ní nechám část věcí, dokud zase nepřijedeme. Odtikávají poslední hodiny.

Odmítám jakékoliv náznaky pesimismu. Včetně předzvěstí, že se chystají zavřít letiště. Na všechno odpovídám: ‚‚Já prostě zítra letím domů!‘‘ Nepřestávám sledovat španělská, česká i španělská média, stránky ministerstev a ambasády. Usínám s nervozitou a neschopností pochopit, že se tohle všechno děje. Že to není jen film.

Pondělí: Den pravdy

9,5 hodiny do odletu: Probouzím se krátce po osmé ráno. Neodvažuji se číst si zprávy. Raději si dám rychlou sprchu, obleču se a vydávám se do lékárny s naději, že nám koupím roušku. Ulice se zdá na první pohled vylidněná, jakmile však dojdu na úroveň supermarketu, vidím dlouhou frontu až na roh ulice. Před vchodem stojí policejní vůz. Začalo vpouštění po jednotlivcích. Docházím k lékárně. Před vchodem stojí chlápek, jehož se zeptám, zda se chystá dovnitř. Kroutí hlavou. Vcházím.

Uvnitř jen jedna paní, obě lékárnice něco hledají v regálech vzadu. Když se vrátí k pultu, vykáží mě se slovy, že pán je první na řadě. Tak přeci jen se chystá dovnitř. Jen nerozumí anglicky ani slovo. Brzy mám za zády pětici dalších lidí. Když konečně přijdu na řadu, takřka okamžitě se obracím a odcházím. Roušky nejsou. Jako všude jinde.

7,5 hodin do odletu: Připravíme si oběd, část zbylé zeleniny nám nakrájím do misek, abychom si mohli dát na letišti ještě svačinu. Po jídle se pustíme do finálního úklidu, než místnost, jež nám poslední půlrok poskytovala střechu nad hlavou, opustíme. Zdrcující e-mail stále nepřichází.

Opatření na letištích? Ale kdeže!

5 hodin do odletu: Vyrážíme na letiště. Jsme tam nepřiměřeně včas. Odbavit se můžeme až za hodinu. Usadíme se strategicky na zem ke sloupu kousek od přepážek, ale rázoveň dostatečně daleko od fronty. Lidé tudy opravdu jen prochází. Za nápad nám tiše gratuluji v okamžiku, kdy slyším prvný kašlaly na sedačkách v hale. Celkem vidím jen asi čtyři zaměstnance letiště s rouškami či respirátory a na cedulkách nápisy, nechť se drží lidé aspoň metr od sebe. Tolik k bezpečnostním opatřením v Palmě.

3 hodiny do odletu: Před security se obořím na ženu s dopělou dcerou za sebou, která se mi lepí na záda, zatímco se snažím vybalit si věci z batohu, které musí projít kontrolou. ‚‚Can you wait?!‘‘ Ani se nesnažím o slušný tón. Že je naprostá kráva, mě ubezpečí, jakmile projde rámem a začne si vesele tancovat. Ani ten metr ode mě stále nedodržuje. Navíc mi dává okatě najevo, jak příšerně ji zdržuju. Ráda bych jí poradila, ať si laskavě sebere svých pět švestek z pásu a strčí si je do chřtánu. O tom, že se nijak ničím nechrání, ani nemluvím.

Letadlo skoro plné Britů

1 hodina do odletu: Sedíme v sekci A pro lety mimo schengenský prostor. Tu a tam někdo zakašle. Pokaždé nadskočím. Snažím se nepropadat panice, ale je to nepříjemné. Naštěstí na 5 metrů od nás nikdo nesedí, takže si rychle sníme saláty, abychom se následně vydali ke gatu. Čeká tam na můj vkus až moc lidí. Stále slyším pokašlávání. Začíná boarding, nikam se neženeme. Stojíme až na konci prioritní fronty a zachováváme si odstup od okolí.

Když nás naženou do autobusu, napadají mě poznámky o idiotech. K čemu je udržování odstupu na letišti, když pak deset minut strávíme v narvaném autobuse?! Vážně je takový problém vypravit 3 autobusy, které vyrazí až po technické kontrole letadla a korigovat množství pasažérů? Schovávám hlavu do šály. Bože, pusťte nás ven!

V letadle se to výborně sešlo. Před námi jeden člověk, vedle nikdo, za námi nikdo. Ovšem zhruba o tři řady dozadu dál jeden kašlal, dvě řady za námi sjetý debil. Ten se pochopitelně po chvíli přesouvá na volné sedadlo za námi a celou cestu vydává zvuky jako zvíře. Sleduji, jak se pod námi postupně ztrácí Mallorca. Náš sen se pomalu halí do mraků. Jako by ostrov držel smutek s námi. O těchto pocitech ale někdy příště. Snažím se spát.

PMI ➡️ STN

Vystupujeme. Máme několik minut k dobru, ale přesto nám zbývá na přestup na londýnském letišti Stansted méně než dvě hodiny. Na pasové kontrole se nás celník vyptává, odkud letíme, proč, jak dlouho zůstaneme. Působí překvapivě mile, charismaticky. Británie se mi líbí. Ale nikde žádná rouška ani jiná ochrana.

V odletové hale mi zatrne. Gate se zavírá 20.35 a na mobilu mi svítí 20.39. Nechávám ležet kufry uprostřed haly a cupitám k nejbližšímu pultíku vyhledat pomoc. Vychrlím na slečnu za ním, o co se jedná. Přistoupí ke mně další člen pozemní crew a snaží se se mnou situaci řešit. Trapas. Mobil se mi nepřipojil k internetu, a tak se nestačil synchronizovat s patřičným časovým pasmem. S úlevou poděkuji. Zamíříme k další přepážce pro odbavení.

Za ní sedí od pohledu poměrně arogantní holka. Podle přízvuku a podivné výslovnosti některých slovíček zapochybuji, že se jedná o Britku. Mizerně jí rozumím, takže otázku: ‚‚Are you citizens there?‘‘ si odvodím až na třetí pokus.

Slečna totiž dvakrát za sebou zopakuje (zřejmě) ‚‚Are you citizens from there?‘‘ , z čehož však slyším jen něco jako [sity fóm dír]. Takže si nejdřív myslím, že se ptá, jestli jsme přijeli z centra. Odpovídám, že jsme přiletěli z Palmy a jen přestupujeme. Podruhé mě napadne, zda svým [fóm] nemyslí form. Možná chce nějaký formulář. Odpovídám, že žádný form nemáme. Potřetí konečně zpomalí a dotáhne konec slovíčka citizens. Kýveme jako diví a odevzdáváme kufry.

STN ➡️ PRG:

Zadrhneme se na security. Když vytahuju z tašky kosmetiku, slečna mě upozorní, že každý pasažér může mít jen takové množství tekutin, které se vejde do jejich plastové taštičky. Ať prý čteme e-maily. Musím vytáhnout i to, co jsem na žádném jiném letišti vytahovat nemusela. Když odcházím, připadám si jako malé dítě po výprasku.

V letadle s námi cestuje opravdu jen hrstka lidí. Většina s rouškami. Snažím se opět spát. Je něco po desáté večerní našeho času a po příletu do Prahy nás čeká ještě dlouhá cesta na Moravu. Tu a tam někdo zakašle. Choulím se do šály.

Probouzím se někde nad Německem. O chvíli později pilot oznamuje, že přistaneme o 25 minut dříve oproti plánu. Jakmile spatřím oslnivou zář Prahy na obzoru, celé mé tělo propadne euforii. V okamžik dosedu na Letiště Václava Havla čili ve 23:37 mi Spotify přehrává Memories od Maroon 5 a po tváři mi steče slza. Směsice dojetí, úlevy. 0.05 opouštíme letiště.

Dokázali jsme to. Jsme doma.