Od naší první prohlídky uběhly asi tři týdny. Od té druhé dva, od třetí den. Řekla bych, že střízlivíme. Reakci svého muže na první byt se směju sama. Průběhu prohlídky druhého bytu už se však smějeme spolu. Ze třetí jsme stále zmatení. Začínáme chápat, že na střet s realitou jsme se opravdu připravit nemohli.

Kontrakty, výpisy, prachy, žádný luxus… Chápeme!

Myslím, že hned v prvním článku o Mallorce jsem nastínila, jak to tady s bydlením zhruba je. Ve druhém článku už z Mallorcy jsem vám prozradila, kdo a jak nás z bytové prekérky vysekal. Původně jsme ve spolubydlení zamýšleli pobýt maximálně měsíc. Už během něj jsme ale tušili, že to neklapne, přestože jsme obepisovali prakticky všechno s přijatelnou cenou a výměrou.

Jenže většina inzerátů má příjemnou doložku: Od nájemníka vyžadujeme výplatní pásku a fixní pracovní kontrakt, přičemž výše nájmu nesmí převyšovat 40 % měsíčního příjmu nájemníka. Pro nás nepřekonatelná bariéra, protože fixní income zkrátka nemáme, natož pak fixní kontrakty. Z pozice freelancerů jsme si tedy pěkně nabili nosy.

Neumím si však představit, jak tady normální lidé žijí. Kolik mohou mít například číšníci na výplatní pásce bez dýšek? 1 000 EUR? Za takového předpokladu v životě nemohou dosáhnout ani na vlastní garsonku, natož na pořádný byt se dvěma pokoji, jehož cena je v průměru 850 EUR.

35 m2 s výhledem na moře

Nakonec se nám však přece jen podařilo narazit na private ownera a obejít tak všechny požadavky agentury. Byt se nacházel nedaleko od naší oblíbené pláže, čítal sice jen 35 m2, ale z postele jsme dohlédli až na moře (mezi několika dalšími věžáky), majitelka se zdála být nesmírně fajn a 650 EUR bez energií nás hodně nadchlo. Paní dokonce mluvila anglicky a naše situaci vyloženě nepovažovala za problém.

Nemohla jsem si však nevšimnout výrazu svého kluka, když si prohlédl přilehlé okolí. Těžko se to popisuje, ale řekněme, že obyvatelé, (ne)pořádek a celkový dojem sousedství nápadně připomínal rizikovější části českých měst. Jeho první pohled na všední realitu ostrova a Španělska vůbec. Po odchodu pravil, že pokud to neklapne, mrzet ho to nebude a že i ten Arenal je vlastně lepší. O tři hodiny později už jsme věděli, že byt získali jiní.

3 ložnice a 3 terasy jen pár metrů od pláže

Z první prohry jsme se nehroutili. Brzy nám svitla další naděje, kdy se naše slečna domácí přihnala, že nám možná našla byt po známých. Třípokoják s balkónem za slušné peníze. Už jsem se těšila na pracovnu/tělocvičnu, v níž bych proměnila jeden z pokojů. Než jsme se však vydali podívat na tento, vzal nás majitel ještě na prohlídku jiného, který vlastní.

Hned vám říkám, že TOHLE patří a nejspíš i zůstane na seznamu nejsilnějších zážitků na Mallorce. Byt se nacházel hned ulici od našeho fitka. V takové pro nás exotičtější čtvrti. Cestou nám majitel vyprávěl, že jde o třípokojové obydlí se třemi terasami. Znělo to docela hezky, jenže byt se pronajímal jen na půl roku. A to prý všechny v jeho vlastnictví. V ten moment už se pro nás jednalo opravdu jen o prohlídku.

Došli jsme ke klasickému mallorskému domku. Majitel odemkl dveře a vpustil nás dovnitř. Vyšlapali jsme po úzkém schodišti a stanuli na první terase. Odtud jsme pokračovali do bytu, jehož vstupní dveře zastupovaly plastové balkonové šoupačky se zámkem. Další hřebíček do rakve. To nejlepší nás ovšem teprve čekalo.

This is a jail!

Vlezli jsme okamžite do obývacího pokoje. Čili širší chodby s černým gaučem (You know what I mean…), z níž se táhla nudle na druhý konec bytu. Tady už spustila naše slečna domácí, že tohle teda rozhodně ne, že je to katastrofa. Pokračovali jsme kolem tří ložnic. Ložnic se třemi až čtyřmi lůžky v každé. Bez oken. Tady naše slečna domácí přitvrdila: ‚‚This is a jail! It’s katastrofa! No way! Zůstanete se mnou!‘‘ Začali jsme se smát.

Ten byt byl jedna velká příšernost! Tři terasy znamenaly tu vstupní sdílenou s vedlejším bytem, zadní do vnitrobloku, který jsem ani vidět nechtěla, a terasu na střeše. Ani na ni jsem nelezla. Celou cestu domů jsme se lámali smíchy v pase, slzičky tryskaly proudem. Najednou i mému muži docházelo, jaký luxus předchozí byt symbolizoval.

Představte si, jak jdete na rande, frajer vám vypráví o svém apartmánu pár metrů od moře se třemi ložnicemi, třemi terasami, a pak vás zavede do temného pokoje s kovovými palandami bez oken. Pan Grey hadr! Uf. Sice bychom měli kam složit všechny přislíbené návštěvy, ale nakonec jsme přece jen odmítli.

Byt snů, na němž něco bylo

Poslední byt jsme navštívili včera. Stal se nám osudným. Na inzerát jsem narazila předevčírem na Facebooku přímo od majitele. Hned jsem mu psala, že chceme přijít na prohlídku. Tu jsme naplánovali na následující den.

Zrekonstruované 2kk opět sousedilo s fitkem. Ve spodním patře domku žil sám majitel, horní část s vlastním vchodem pronajímal. Sám byt byl naprosto nádherný bez jediné vady. Pěkné vybavení, dostatek světla, čistá koupelna. A za 650 EUR. Náš jednorožec mezi byty na Mallorce! Přesto jsme jej nevzali, ač jsme údajně stáli na špičce seznamu uchazečů.

Na čem to ztroskotalo? Aspektů se sešlo několik. Všechny poměrně subjektivní, ale jednoduše jsme neodcházeli s dobrým pocitem. Oba nás rozhodily stejné věci, které bychom snad dokázali i racionálně rozptýlit, stále však viselo ve vzduchu něco slovy nepopsatelného.

V jeden moment jsme už vyloženě hledali důvody, proč byt nevzít, což je samo o sobě špatně. Fakt, že bych se na bytě necítila sama dobře, vše jen potvrdil. Společným jmenovatelem pochyb se stal majitel. Nechtěli jsme jej mít na blízku, nechtěli jsme, aby vlastnil klíče od našeho bytu, nechtěli jsme mu ani sdělovat své osobní údaje. Dnes jsme tedy zájem odvolali.

Zjistíš to, jakmile tam budeš

Celý den myslím na svou kamarádku, která mi při hledání vlastního bydlení v Praze řekla, ať se jdu na všechny přijatelné byty aspoň podívat, protože z fotek ten pravý nepoznám. Ten pravý nebude ten nejhezčí ani nejnovější. Bude to ten, kde to budu cítit. V případě posledního bytu se stal přesný opak. Tam jsme cítili, že to ten pravý není. Kdežto v našem pokojíčku se cítíme moc hezky.

Včera jsem si už dělala legraci, že za deset let bude mít naše slečna domácí svého statného fešného manžela, tři krásné děti a nás, protože jí zůstaneme na krku. Na deset let to (naštěstí pro ni) sice určitě nebude, ale proti ročnímu soužití nic nenamítala. Uvidíme tedy, co středomořský vítr přinese. Zatím naším domovem zůstává Arenal.