Celá migrační krize mě nechávala poměrně chladnou. On žádný imigrant taky nebyl nijak na větvi z pobytu v ČR, ale co takové Španělsko? Tady jsme se teprve střetli s realitou! Jaké to je žít v ghettu mezi černochy? Pojďme si trochu popovídat na lehce nekorektní téma.

‚‚Já v Arenalu rozhodně bydlet nebudu!‘‘

Když došlo na otázku stěhování, první kroky vedly na Facebook, kde jsme se začali přidávat do různých skupin Čechů ve Španělsku, na Mallorce, skupin inzerujících bydlení atd. Díky pročítání diskuzí jsem si tak udělala obrázek, která lokalita ano, která ne, jaké očekávat vstupní podmínky pro život. Další zdroj informací byla samozřejmě moje mallorská kamarádka.

Před aktivním sběrem informací jsem znala Arenal jako party zónu plnou Němců. Následně jsem si však přečetla nejednu zprávu typu: ‚‚V Arenalu bych po setmění nešel ani s košem!‘‘ nebo ‚‚Arenal? To jeďte rovnou na dovolenou do Mostu.‘‘ Proto se jistě nebudete divit, že jsem inzeráty s nabídkami bydlení v Arenalu okázale ignorovala a jednu z nabídek, jíž mi předložil muž, jsem smetla ze stolu se slovy: ‚‚Já v Arenalu rozhodně bydlet nebudu!‘‘

‚‚Ty tady ale po setmění nikam sama nepůjdeš, jasný?!‘‘

Dny však plynuly a bydlení jsme neměli. Nakonec se nás ujala kamarádka kamarádky, která hledala někoho do volného pokoje. Hádejte, kde to bylo? Správně! V Arenalu. V prvním momentě jsem se orosila, pak jsem to ale hodila za hlavu a byla hlavně ráda, že máme bydlení u někoho důvěryhodného. Když nás však má kamarádka vyzvedla z letiště a vezla na byt, pravila ke mně: ‚‚Noo, ty uličky tady jsou hrůza. Přes den v pohodě, jste spolu, ty tady ale po setmění nikam sama nepůjdeš, jasný?!‘‘ A mě jen napadlo: ‚‚Arenal, ty vole.‘‘

Upřímně… Bezpečně jsem se necítila. Všude samý černoch, špína, podivně vyhlížející podniky. Trvalo mi měsíc, než jsem věci začala brát z jiné perspektivy. O barvu pleti nešlo. Nejsem rasista a mé obavy neplynuly z faktu, že jde po ulici černoch. Paranoidními obavami trpím od návštěvy Maroka, kde nás obklíčili místňáci v zapadlé uličce, a představu o čistotě mám jednoduše českou. Tudíž mi chvíli trvalo, než jsem přepnula a přestala přemýšlet, jestli jsou to gangy dealerů, násilníků nebo zlodějíčků.

Nejspíš nepatřila žádná z těch skupinek ani do jednoho pytle. Jediná jejich nálepka je: ‚‚Prostě místní‘‘. Hromadí se ve skupinkách, protože to patří k jejich přirozenosti. Nebo businessu, pokud se budeme bavit o plážových prodejcích. Jsou hluční, protože jinak se nedostanou ke slovu. Ale to je vše. Ve fitku kolikrát cvičím jenom s černochama a víte co? Jsou milí, zdvořilí a přátelští. Zrovna dneska se mě jeden ptal, kolik pojedu ještě sérií, jestli stihne do té doby jiný stroj. Po uvolnění místa mi poděkoval a popřál mi hodně štěstí při dalším cvičení. Kolikrát se vám tohle stalo v Česku?

Pořád ghetto

Ostražitost se však v Arenalu přesto nabízí. Jak nám prozradila naše slečna domácí, sama chodí s pepřákem. Nikoliv však kvůli černochům, jak bychom my, zbytečně předpojaté škatule čekaly, nýbrž kvůli manuálním pracovníkům, co sem přijeli prý většinou z východních zemí Evropy. Ti totiž činí ulice Arenalu nebezpečnými. Stále však buďme nohama na zemi. I bez nich je Arenal ghetto. Psí nášlapné miny na každém kroku, bordel (promiň, mami), místy zápach a nespočet míst, jež vypadají jako drogová doupata, pěstírny trávy z děsivé sklepní žaláře.

Několikrát jsme se s přítelem pozastavili nad otázkou, proč úřady nezasáhnou vůči zmiňovaným plážovým prodavačům. Proti chlápkovi v hábitu s ošklivými plyšovými opicemi, jehož podezříváme, že nás proklíná do pátého kolene, kdykoliv nákup odmítneme. Proti vyhublému frajerovi s novou kolekcí Gucciho, Vuittona a Korse se slevou. Proti otravovi se stovkou slunečních brýlí, který vám vleze až ke stolu na předzahrádce restaurace nebo klidně na deku. Jenže kdyby zasáhli, co by se stalo? Dřív či později by nejspíš začali páchat mnohem nebezpečnější kriminální kousky, takže kdo ví. Možná úřady zavírají oči úmyslně.

Ožralí, zuřiví, nebo jenom Španělé?

Měsíc nám také trvalo, než jsme pochopili, že paní naproti není denně naprosto pod obraz. Že pán z vedlejšího domu nevyhrožuje celé ulici smrtí. A že rodinka, která přijíždí kolem deváté večerní, netrpí žádnou formou Tourettova syndromu. Všichni jsou to prostě Španělé.

Vřískají jak na lesy, což se jim po čase vymstí řádným chraplákem. Do svého mluveného projevu vkládají celou svou duši, div jeho plamenností nepodpálí palmy. Hojně gestikulují a všude jich je plno. Maňanu k tomu a chápete vše. Nakonec španělskou náturu nelze nemilovat. Se všemi jejich nešvary a podivnostmi. Žít se Španělem si neumím představit, ale už nevím, jak budu žít bez těch všech kolem.