Blíží se to. Válka bude. Nevím, jak bude vypadat. Neumím si z možných scénářů vybrat ten nejpravděpodobnější. Můžeme čelit různým typům ochromení. Můžeme „jen“ poslat vojáky na frontu. Můžeme se frontou stát. Nemusíme tady v určitém okamžiku vůbec být. Já nevím. Dne ani hodiny. Ale je to nevyhnutelné. Pokud nezasáhne Čína.

Vyspělý svět má jeden neduh. Tak zoufale si přeje mír, že ignoruje signály blížící se katastrofy. Druhá světová válka. Nejdřív nacisté jen uždibovali, ale s jídlem roste chuť. Až vyrostl největší konflikt v dějinách lidstva. Dalo se to zastavit, ale západ se nechtěl prát. Dokud mu nic jiného nezůstalo.

Ukrajina. Putin nás varoval. Nepřímo, ale současně se svými plány netajil. Za týden to budou dva roky, co jsem se probudila na gauči pražského bytu a místo přání dobrého rána jsem si vyslechla: „Rusko bombarduje Ukrajinu.“ Nezapomenu na to. Nezapomenu na ty týdny poté plné nejistoty, kdy jsem neustále sledovala zprávy z války na Twitteru. Varoval nás, ale nechtěli jsme to vidět. Teda… Většina to nechtěla vidět. Stejně jako si pamatuji to ráno, pamatuji si několik diskuzí, kdy jsem říkala, že se Putin myšlenky obnovy Velkého Ruska nikdy nevzdal. Na rozhovory během olympiády, kdy jsem říkala, že se to stane.

V řadách politických představitelů i bezpečnostních složek byste takových hlasů našli mnoho dalších. Ale nikdo je nebral vážně. Nyní tytéž hlasy varují, že je to začátek. Že se blížíme k horizontu událostí. Ke třetí světové válce. Proč jsem o ní přesvědčená i já? Jednoduše poroto, že ohnisek konfliktu je už příliš:

Globálně roztříštěná společnost ochotná naslouchat populismu a extrémismu, věřit lžím a pravdu ohýbat. Sobecká a současně natolik vyděšená, že pravdu vidět nedokáže. Ekonomicky a mediálně negramotná.

Střet křesťanského a muslimského světa, kdy se radikalizují migranté a začínají po hostitelských zemích vyžadovat dodržování muslimských pravidel.

Ukrajina (respektive západní svět) versus Rusko. Zde je poměrně jednoduché říct, že viníkem a agresorem je Rusko. Jenže jejich výkon při hybridní válce v posledních 7 letech, kdy se jim podařilo podrýt důvěru společnosti ve stát, přeskupit hodnoty, radikalizovat ji, přinutit ji věřit lžím „z vlastní vůle“ a ještě si vybudovat sympatie k sobě samým, způsobil, že polovina obyvatelstva Česka vůbec netuší, kde je sever, natož kam fouká demokratický vítr. Faktem však zůstává, že na Ukrajině se hraje o vše a o nás všechny. Car se nezastaví, dokud nepadne.

Izrael versus Palestina. Jestli tady máte jasně vymezený názor, aniž byste problematiku studovali dlouhé roky, jste blázni. Tento konflikt má tolik vrstev a tolik krvavých skvrn, že je téměř nemožné zaujmout postoj. Jediný postoj, na který si troufám, je, že Hamás jsou teroristé, kteří napadli Izrael a Izrael je v roli oběti. Ale Palestina není Hamás.

Současným tempem je globální konflikt nevyhnutelný. Tedy pokud Čína neupřednostní své ekonomické zájmy a nerozhodne se spojit se se západem. Ač mám vůči Číně nespočet výhrad a totalitu jednoduše neuznávám v žádné podobě, je právě Čína tou silou, jež může vychýlit rovnováhu a vše zastavit. Bez partnerství s Čínou si Rusko ani neškrtne. Je na ni navázán dlouhý řetězec dalších spojenectví a buďte si jistí, že jiné totality mnohem raději risknou, že si to rozhází s Putinem než se Si Ťin-pchingem.

Myšlenky na nevyhnutelnost světové války nosím v hlavě už od útoku na Izrael. V posledních dnech však nějak zesílily a youtubový algoritmus tomu chtěl, aby mi je ještě potvrdil Otakar Foltýn v podcastu Čestmíra Strakatého. A ten bych vám moc ráda doporučila poslechnout, protože vám věci zasadí do kontextu mnohem lépe, než tady na pár řádcích dokážu já.