MASCE ADIEU

Jako dítě jsem byla celkem exhibicionista. Vydrželo mi to do rané puberty. Chodila jsem do dramaťáku, moderovala ples, chodila do několika tanečních kroužků. A ačkoliv jsem před vystoupením před publikem cítila obrovskou nervozitu, jakmile jsem se ocitla na pódiu, užívala jsem si příval adrenalinu plnými doušky. Ještě v patnácti jsem si „říkala o pozornost“ nošením sytě růžové. Co si budeme povídat, také můj styl blogování je jistým projevem exhibicionismu.

Nicméně někdy mezi třináctým a patnáctým rokem se začala dít ta změna. Najednou mi připadalo, že bych měla chtít být neviditelná. Neprojevovat se. Jen proplouvat. „Nedělat problémy.“ Tehdy jsem se začala zevnitř rozpadat. Šla jsem totiž proti tomu, kým jsem ve skutečnosti byla. A kým stále jsem. Jen proto, že mi někdo vnutil svou představu o tom, jaká bych měla být a co bych měla chtít.

V uplynulých 5 letech jsem toho o sobě zjistila postupně opravdu mnoho. Něco sama, něco s pomocí psychologů a psychiatrů. V jeden moment jsem k psychiatrovi opravdu musela kvůli kompenzační léčbě. Ale při zpětném pohledu vím, že nejdůležitější pomoc jsem nacházela u psychologů. Na své největší problémy a traumata jsem nepotřebovala léky, nýbrž jeden pár uší ochotných naslouchat, vyslechnout a jedny rty schopné mě správně navést, abych dokázala své prožitky zpracovat.

Při terapiích jsme mnohdy narazili na mou pohnutou představu o sobě samé, o své pozici v životech jiných, o svých povinnostech. Nejspíš nikdy nezapomenu na přirovnání někdejší paní primářky olomoucké psychiatrie, když mě označila za bílou vránu. Ale jednu věc jsem pro oči neviděla.

Uvědomila jsem si to v sobotu na městských slavnostech, když mě hned za zády dvě ženy středního věku hodnotily. Respektive to, co jsem měla na sobě. Sáhla jsem po průsvitné modré halence s vázankou, pod ní jsem měla černé tílko, přes ni tmavě modré elegantní kraťasy, na hlavě klobouk a rty jsem nabarvila zářivě červenou rtěnkou značky Fenty. Samozřejmě, že jsem vyčnívala, ale připadala jsem si zároveň sama sebou jako už dlouho ne. Sebevědomě. Dost na to, abych bez uzardění usadila do patřičných mezí bezohlednou matku tří holčiček. Nejspíš si myslela něco o nafintěných krávách se spoustou času, které netuší, co je mateřství.

V tu chvíli to přišlo. Příval sebejistoty s příměsí silné nostalgie mi připomněl časy předtím. A tak jsem si předsevzala, že probudím to, co jsem v sobě potlačila. Dám si svobodu. Odhodím masku, setřesu okovy a nechám se unášet. Sama jsem zvědavá, kam mě to dovede. Teď se každopádně zdá, že mě to vede domů. Přesně tam, kam patřím a kam jsem patřila celou dobu. Ale o tom zase příště.