What’s Right with You?

Píšeme již druhý týden válečných deníků. Ale o nich to dnes nebude. Dnes na to vážně nemám a ani o tom tady mluvit nechci. Určitě se necítím nijak jinak než příčetná většina z vás. Přesto nejspíš v průběhu psaní párkrát rozkliknu Twitter. Pro jistotu.

Další sen splněný

Za ty dva měsíce, co jsme se tady neviděli, se seběhlo mnohé. Například jsem konečně rozjela juniorní kurz copywritingu, na který následně naváže seniorní kurz. Před první lekcí jsem se málem štěstím rozbrečela. To bylo na začátku února a splnila jsem si tím obrovský sen. Víte, copywriterů je na českém trhu nepřeberné množství, ale s politováním musím říct, že naprostá většina z nich jsou matlalové, kteří si jen myslí, že umí psát. Je mi proto ctí a potěšením, že mohu někoho učit dělat to správně. Kurzantům se věnuji individuálně, pomáhám jim vytvářet portfolio, dávám jim rady z praxe nejen textařské, ale také v oblasti jednání s klienty, varuji je před nejrůznějšími kariérními přešlapy, inspiruju je ohledně nějaké life-career rovnováhy a vyprávím vlastní fuckupy. Chci vypouštět do světa lidi, kteří vědí, co dělají, proč to tak dělají, dělají to dobře a dokáží navést na správnou cestu i své klienty.

Ještě v lednu jsem stihla prodělat pandemickou nákazu, která mi rozkošně rozhodila organismus a několik týdnů jsem se potýkala s neskutečnou únavou. Takovou, kdy se vám až klepou ruce. Třeba ve tři nebo v pět odpoledne, přestože jsem pravidelně spala 7 až 9 hodin. Když konečně post-syndrom odezněl, rozhodla se moje poslední nevyklubaná osmička, že je právě teď ten správný čas se ukázat světu a oproti svým třem kolegyním tak učinit s řádnou parádou. Tvář jsem měla oteklou jako křeček, neustále jsem si ji musela chladit, zobala jsem Panadol, a to prášky proti bolesti neberu, dokud není krize. V průběhu prvních dvou měsíců roku jsem spotřebovala dvě balení. Nicméně osmička roste kardinálně křivě, jak mě informovala dentální hygienistka, takže bude muset jít nejspíš ven. A to jsem si kvůli ní stihla způsobit omrzliny. Zpětně si říkám, že jsou to malé věci.

Rande v Praze pro jednoho a práce (nejen) na knize

Jelikož Moravskoslezský kraj nenabízí příliš prostoru pro manévrování, stali jsme se také my dentálními turisty a první polovinu minulého týdne jsme strávili v Praze u švagra a švagrové. Pojala jsem to jako možnost strávit nějaký čas o samotě s Prahou. Předem jsem si s nikým nic moc nedomlouvala, protože jsem do poslední chvíle nevěděla, v jaké kondici do metropole dorazím. A nakonec jsem ráda, že jsem se jen tak toulala, jak jsem se toulala. Na Vinohradech jsem pila kafe, cpala se závitkama, vzpomínala na své kariérní začátky v hlavním městě, s nimiž je Praha 2 neodmyslitelně spjatá.

Kromě poflakování jsem ovšem taky revidovala svou knihu s níž, ač není ještě dokončená, plánuji v tomto týdnu oslovit nakladatele. Úplně upřímně přiznávám, že se mi dnes několikrát vloudila do hlavy myšlenka na věci, které jsem si zatím nestihla splnit a… Už zkrátka nehodlám na nic čekat. Pokud se námět ujme, nechám se klidně editorem uhánět, prudit a buzerovat, budu dřít jak kůň, abych zvládla klientskou práci spolu s prací na knize, ale tohle musím dotáhnout do zdárného konce. Stejně jako sovu rekvalifikaci na UX designera, ale to už je taková formalitka s jasným deadlinem. No a samozřejmě, taky jsem hodně četla, což doporučuji v těchto dnech i vám. Aktuálně dočítám 7. knihu tohoto roku. Nebo 8.? Nejsem si jistá. Každopádně krátké recenze ke každé z knih najdete na mém Instagramu: @adelaisle.

Po pracovní stránce se mi celkově dost daří a jsem za to nesmírně vděčná. Byť se mi teď hůř soustředí. Překvapivě. Nicméně klienti přibývají, stávající rozšiřují spolupráci a poslední call s jednou z klientek mě naprosto rozložil. Postupem času jsem si už připustila, že odvádím fakt dobrou práci, ale nadšenému klientovi se dobrý pocit nevyrovná. Což mě vrací ke včerejší domácí debatě: Potřeba validace dokáže mnohé. Jednou člověka nakopne a pohání až ke hvězdám, jindy ho téměř zničí. V mých pamětech naleznete extrémy oba. A ve svých?

Neodpovídejte, pokud se na to necítíte. Místo toho mi řekněte, co dobrého se v poslední době děje ve vašem životě?

P.S.: Přibrala jsem tak, že i můj nos vypadá najednou malý. Ale poprvé v životě mě to štve jen proto, že už dva měsíce chodím mezi lidi ve stejných kalhotech a rozhodně to neprospívá tělu po zdravotní stránce. Víte, co? Já tady snad začnu zase běhat, abych naplnila denní limit pohybu.