BLOGMAS #16: Move in Silence

Nikdy neříkejte, jaký bude váš další krok. Jinak vás předběhnou.

Při běhu se nemluví

Dřív jsem se motivovala tím, že jsem si své plány psala na blog, na Instagram, diskutovala je se svým okolím a věřila, že si tím prokazuji službu. Že s každým dalším sdílením se nutím k většímu úsilí. No, nefungovalo to. Nevím, jak to máte vy, ale v momentě, kdy vím, že ode mě někdo něco očekává nebo vyžaduje, neudělám to. Byť bych vlastně chtěla, ale skutečnost, že na mě někdo vyvíjí tlak, mi zcela bere jakoukoliv vůli k akci. Naprosto ukázkovým příkladem je situace z dob mého středoškolského studia, kdy máma denně chodila s hláškou: „Už se učíš?“ Kdykoliv tohle pronesla, veškerý zájem o vědomosti pohasl a reálně jsem se šla učit, až jsem sama chtěla. Nějak jsem to toužila dělat pro sebe, ne z radosti ostatních. (Což se trochu bije s mou nutkavou potřebou se všem zalíbit, ovšem souvisí to s mou sebedestruktivní tendencí, ale o tom už jsme se letos namluvili hodně.)

Jakmile jsem tedy o svých plánech mluvila s ostatními, vytvářela jsem očekávání a sama sobě se potřebovala vzepřít. Takhle napsané to zní naprosto šíleně, přesto věřím, že se v tom mnozí najdou. Podívejte se přitom na atlety, když běží závod. Dávají si cestou pokec o tom, kam míří, jak si plánují rozložit síly a odkrývají své karty? Nikoliv. Prostě běží. Dávají do závodu vše. A takhle je to s každou cestou k cíli. Při běhu se nemluví. Energie se vkládá jen a pouze do výkonu.

„Sklapni a pádluj!“

Vtipné je, že na motto Move in silence jsem přišla paralelně s tím, když jsem přirozeně sklapla a soustředila se na práci. Za psacím stolem jsem skoro vypustila duši, ale své mety jsem dosáhla, nezpomalovala a rovnou běžela za další, čímž jsem běžela naproti příležitostem. Čím méně o svých plánech mluvím, tím lepe se mi jich daří držet. Tím více chuti mám do práce jakéhokoliv typu. Nevytvářím si ten zmíněný zbytečný tlak. A to nejen přímo v práci jako takové, ale i ve vedlejších „projektech“. Zkuste to taky a…

MOVE IN SILENCE!