BLOGMAS #13: Tindrom vyhoření

Okamžik pravdy: Měli jste etapu Tinderu? Já taky. A tohle jsou mé dva příběhy, které mi i po letech pořád připadají vtipné.

Kde se vzdal, tu se vzal v mém telefonu

S nadsázkou řekněme, že jsem prožívala období temna. Byť jsem měla práci a super spolubydlící, chyběli mi v Praze přátelé, s nimiž bych mohla trávit volný čas. Chodit cvičit, na výstavy, do kina. Zkrátka někdo, kdo by mě vysvobodil z osamělých víkendů. Naprosto počestně. Takže jsem si nainstalovala Tinder. A bylo to většinou jen nekonečné swipování a spousta naprostých omylů, protože se valná většina matchů vybarvila jako naprostí omezenci, s nimiž jsem neměla moc témat k hovoru. Z těch desítek (nebo stovek?) swipů vzešla dvě setkání. První byl pokus. Po druhém jsem Tinder smazala. Připraveni se zasmát?

Voják padl v boji

První rande proběhlo s klukem, který byl vážně, ale opravdu vážně kus. Vypadal jako model, který si jednou omotá Hollywood kolem prstu. Ale hlavně měl bezpečnostní prověrku, což mi vlastně připadalo ze všeho nejatraktivnější. Pracoval na Hradě. Chvíli jsme si psali, pak jsme se domluvili, že si zajdeme na večeři. Hodně jsme si povídali. Byli jsme sice trochu nesví, ale tak nějak příjemně, jak to na prvním rande chodí. Choval se jako dokonalý gentleman. Kdybych si nechtěla uchovat svou adresu ještě v tajnosti, býval by mě nejspíš doprovodil až ke dveřím, podržel mi je, na rozloučenou mě políbil na hřbet ruky nebo na tvář a odešel by, až by si byl zcela jistý, že jsem dorazila do bytu v pořádku. Jako správný rytíř. Ještě ten večer se mi ozval, poděkoval za schůzku. Další rande bylo na spadnutí. Plánovali jsme kino a večeři, až mu skončí několikadenní služba. Tím jsem dostala čas navíc, abych si ho proklepla. A taky abych dostala nejodpornější střevní chřipku v životě. Rande jsme tedy odložili, dokud mi nebude lépe.

Byla sobota. Rytíř zrovna sloužil a mně se konečně udělalo po pěti příšerných dnech lépe. Vyrazila jsem to oslavit do La Bohéme Café na Vinohradech, kde jsem to v té době vysloveně milovala. Kdykoliv mohl, psal mi. Zní to jako pohádka, že? Proto bylo tak nečekané, když jsem mu někdy okolo půl třetí odpolední, krátce po jeho oznámení, že zrovna skončil a jede domů, poslala zprávu s dotazem, jak to šlo v práci, a on už neodepsal. Nikdy.

Nejdřív jsem si říkala, že je unavený a nevšiml si. Nebo jednoduše zapomněl odepsat. Nebo se stalo něco důležitého a hovory s novou známou zkrátka odsunul na druhou kolej. Měli jsme ale už napůl naplánované další rande, takže jsem spoléhala na to, že se nakonec přece jen ozve. Marně. Po dvou týdnech už jsme se spolubydlícími žertovali, že voják nejspíš padl v boji. Po několika dalších měsících jsem ovšem došla k závěru, že pravděpodobně spíš upadl do náruče bývalé přítelkyně. Ironií osudu jsem tohoto mladého muže potkala o pár let později. Seděl u vedlejšího stolu s kamarády. Neměla jsem odvahu se zvednout a oslovit ho, ale aspoň jsem historkou pobavila svou společnost a oddechla si, že je rytíř živý i zdravý.

„Měj hezký den a týden.“

Tahle věta se nesmazatelně vepsala do mých memoárů. Ale vraťme se na začátek. Byl podzim a já prožívala totální existenční krizi. Zrovna jsem se nacházela v období bez práce, zakázky se nijak nehrnuly a finance povážlivě tenčily. Frustraci z reality jsem zaháněla chatováním s jedním grafikem z Tinderu. Původně jsem ho vlastně ani osobně poznat nechtěla. Ale pak jsem jednoho odpoledne měla času na rozdávání, když mi mezi povinnostmi a příjezdem kamarádky zbývalo ještě několik hodin. A tak jsem se rozhodla je strávit s grafikem.

Setkání proběhlo až překvapivě příjemně. V přátelském duchu, ale příjemně. Když jsem tedy další týden chtěla vyrazit na výstavu a on se nabídl, že by šel se mnou, neprotestovala jsem. Opět jsem si užila moc fajn odpoledne i podvečer, v jehož závěru jsem dostala moc fajn pusu. Z níž se mi poprvé po velmi dlouhé době podlomila kolena. Zcela nečekaně. Ten šok jsem nestihla ani pořádně zpracovat a druhý den jsem najednou seděla v metru na cestě ke grafikovi. Pamatuju si, jak bylo hnusně a Libeň vypadala ještě hůř než obvykle. U něj jsme koukali na nějaký film, dokonce mi uvařil a protože bylo venku fakt příšerně a tma, nakonec jsem u něj přespala.

Ráno to ovšem začalo být pěkně divné. Připadala jsem si jako nezvaná tetička na návštěvě. Společně jsme dojeli na Palmovku a tam se se mnou mladý muž výstižně rozloučil slovy: „Tak měj hezký den a týden.“ Ještě za tepla jsem to psala oběma nejbližším kamarádkám. A shodly jsme se, že je to jednoduše vůl. S každým dalším příspěvkem, na který mi na sítích reagoval, víc a víc. Korunováno asi o měsíc nebo dva později zprávou, kde se vytahoval povýšením.

Ale jak s oblibou říkám, bez nárazů není dobrých příběhů. Natož dámských dýchánků, při nichž tečou slzy smíchu. Ale co víc, bez nárazů by si pak člověk nevážil, možná ani nevšiml, toho dobrého, když to přijde. Tak do toho, holky, pojďte se podělit o své epic faily a hlášky (potenciálních) partnerů, ať se trochu zasmějeme!

P.S.: Název článku jsem prachsprostě ukradla ze Stories své lektorky Cardio dance.