BLOGMAS #11: Knihy, které mi změnily a utvářely život

Vánoce jsou časem klidu, lásky, pohody, dárečků, veselí, ale pro mě také knih. Věřím, že mě v tom nenecháváte samotnou a také vy s chutí využijete volnějšího režimu pro útěk z reality a ztrácení se mezi řádky. Proto jsem se rozhodla dnešní článek věnovat dílům, bez nichž by byl můj život dost možná úplně jiný.

1. Harry Potter

Jestli jste na první příčce čekali cokoliv jiného, jste blázni. Babička s dědou mi stáli fronty na první výtisky hned v den vydání a já pak každou z knih slupla za týden. Joanne K. Rowling stvořila fantastický svět, kam jsem mohla podobně jako spousta mých vrstevníků utíkat z reality. Věřím, že jsem patřila k té části čtenářů, která se v Bradavicích schovávala mnohem radši i častěji než jiní. A dokud knihy vycházely, vždy jsem se měla, na co jsem se mohla těšit. Harry Potter ze mě udělal knihomola. Ale také pisálka. Díky těmto sedmi knihám jsem začala tvořit. Nejdřív povídky, později články ze život. Pak se ozvala Nova, Bioderma, nastoupila jsem na stáž do Priy, kam mě vzali jen díky blogu, a najednou mě psaní živilo. Harry Potter definitivně změnil můj život a dal mu směr.

2. Tajemství

Kdo nepředpokládal zařazení tohoto kultovního díla, nechť hodí kamenem. Tajemství mi podstrčila někdejší kamarádka z vedlejší třídy v době, kdy se naše okolí chovalo jako o chlup větší idioti než obvykle a bylo už skoro nemožné se tvářit, že se to neděje. Tajemství mi nabídlo jinou perspektivu a v průběhu let se k němu stále vracím, abych střelku kompasu zase správně namířila k severu, když se vychýlí. Mám období, kdy filozofii Tajemství věřím víc, jindy méně, ale vždy mi vrátí naději a uklidní mě.

Bez ohledu na míru vnitřního spirituálního nastavení zastávám názor, že by měl Tajemství dát šanci každý a přečíst si jej. Není to jen o Vesmíru, ale hlavně o cílevědomosti. Vůbec nemusíte věřit vyšší moci, klidně můžete stát na straně skeptických pragmatiků a přesto na vás budou principy Tajemství fungovat. Definujete si cíl, zaměříte se na cíl a půjdete si za ním. Budete činit rozhodnutí ve prospěch svého cíle, aniž byste si to kolikrát uvědomovali. Nakonec cíle dosáhnete. Výsledek si nazývejte darem Vesmíru nebo výsledkem vlastní dřiny, záleží na vás. Ale bude to totéž.

3. Začít znovu

Začít znovu od Mony Kasten je bezpochyby skvělá young adult kniha. Ale přelomová? To asi spíš ne, že? Nicméně pro mě má obrovský význam. Naše cesty se střetly loni v létě a po dlouhé době se mi stalo, že bych se do děje nějaké knihy tolik vžila. Mona Kasten mi svým počinem ukázala, že i young adult se dá tvořit kvalitně. Zároveň jsem se hodně našla v jejím stylu. Souzněl s mou vlastní ambicí nepředávat jen romantické příběhy, ale ukrýt do nich něco navíc, nad čím bude čtenář přemýšlet. Zároveň mě Začít znovu po letech pořádně nakoplo k vlastní tvorbě a ačkoliv mám s další kapitolou vlastní knihy výpadek asi dva měsíce (primárně kvůli práci), věřím, že rozepsaný příběh opravdu dokončím, vydám a prodám ve velkém. Jen díky náboji mladé Němky.

4. Námi to končí

Colleen Hoover. Surovější podání Mony Kasten. Colleen se stala fenoménem již před lety, což se stalo hlavním důvodem, proč jsem s četbou jejích děl otálela. Pak jsem ale před třemi lety na Vánoce stanula v knihkupectví před regálem s vystavenými kusy Námi to končí. Přiznávám, že mě upoutala růžová obálka. Když jsem zkoumala, o čem děj pojednává, zamrazilo mě. Našla jsem v něm mnoho známého a došla k závěru, že právě nastal čas zaplést se s blond Texasankou. Kniha mi pomohla určité věci v sobě uzavřít. Detaily si nechám pro sebe ani neprozradím, o jakých konkrétních pasážích mluvím. Ale jednoznačně tento kousek doporučuji.

5. Pořád jsem to já

Kniha Lisy Genovy se dočkala filmového zpracování a Julianne Moore za ni dokonce obdržela Oscara. Film jsem dosud neviděla, takže nemohu hodnotit. Ovšem knihu jsem si dala hned dvakrát za sebou. Příběh profesorky neurolingvistiky, kterou postihne Alzheimerova choroba mi několikanásobně zlomil srdce a do jisté míry mi umožnil zpětně se rozloučit s prababičkou, jíž právě tato nemoc postihla. Když obdržela diagnózu, byla jsem v první nebo ve druhé třídě a stále mám před očima mámu, jak stojí opřená v naší mrňavé kuchyni o sporák a pláče s telefonem u ucha. Snažila se mi pak zjednodušeně vysvětlit, co se děje, ale přes fakt, že jsem svou vyzrálostí tehdy vyčnívala mezi svými vrstevníky, jsem situaci pochopitelně úplně nerozuměla. Jak může babi najednou nevědět, kdo jsme? Lisa Genova mi nabídla vhled do hlavy nemocného, doplnila mou vlastní zkušenost o kontext a přestože pojednávala o velmi komplikovaném o nemocnění, stvořila veledílo, na které nezapomenu a nejspíš se k němu ještě vrátím. Autorka je mi velkým vzorem a věřím, že jednou dokážu podobným způsobem předat vědomosti o epilepsii.