BLOGMAS #10: Jak jsem přistihla Ježíška

Co by to bylo za první Blogmas, kdybych se nepodělila o ten zlomový okamžik v životě každého rodiče. O okamžik, který rodiči zlomí srdce a začne si uvědomovat hořký fakt, že své dítě už neoblbne. U nás se to stalo takhle…

Bydlely jsme s mámou samy od mých čtyř let. Inscenování Ježíška měla tedy poněkud obtížnější, protože mě neměl kdo zabavit. Dosud nevím, jak to vlastně dělala, ale když jsme přišly ke stromečku, vždycky tam ty dárečky byly. Ve druhé třídě jsem však už něco tušila. Vzhledem k té nejistotě bych tipovala, že jsem patřila k prvním dětem ve třídě. Důkaz jsem získala hned při nejbližším Štědrém večeru.

Šla jsem se osprchovat. Žily jsme v klasickém panelákovém bytě 2+1, přičemž naše kuchyň svými rozměry jen o několik centimetrů přečnívala průměrnou sklepní kóji. Vedle ní se uprostřed úzké chodbičky nacházela koupelna a na každém konci chodby jeden pokoj. Když jsem se osprchovala a zabalila do županu, slyšela jsem za dveřmi mámino cupitání tam a zpátky. Pokud patříte k devadesátkovým a starším dětem, víte, že stěny i dveře bytového jádra tlumily hluk asi jako čtvrtka papíru. Hned mi to nedocvaklo. Respektive jsem nad ježíškovskou preblematikou nijak zvlášť nepřemýšlela, ale zvědavě jsem otevřela dveře, abych se podívala, co tam moje třicetiletá máma s váhou 45 kg i s postelí vyvádí, když při tom zní jako stádo rozzuřených slonů. A hle ji! Snažila se ještě dosprintovat z pokojíčku do obýváku, k tomu přibalila celá vyhihňaná nějaké hlášky, aby situaci zakecala, ale náruč dárků mi přesto neunikla.

Už přesně nevím, čím to na mě zkoušela. Myslím, že se snažila mi namluvit, že Ježíšek nechal dárky omylem v pokojíku, ale jak jsme si již řekli v úvodu – byl to ten moment, od něhož už své dítě žádný rodič jen tak lehce rohlíkem neopije. Od dalšího roku jsem začala kupovat dárečky i já. Tedy až od toho dalšího, protože první rok jsem zkoušela něco vyrobit. Po jisté reakci (ne máminině) poprvé a na patnáct let naposledy.

Několikrát jsem narazila na různé názory o tom, jak tímto „lhaním“ o Ježíškovi rodiče narušují důvěru svého dítěte a jak je pro dítě pak traumatizující pravda. Soudě dle vlastní zkušenosti nesouhlasím. Pro nás to byla spíš humorná historka. Zároveň si myslím, že mýtem o Ježíškovi získávají Vánoce v očích dětí mnohem větší kouzlo, podporuje se tím fantazie, ale i jistá lehkost mysli. Kdyby odmalička slyšely, že maminka s tatínkem musí koupit dárky a kolik to bude stát peněz, patrně by se kvůli starostlivým tvářím svých rodičů na Vánoce tolik netěšily.

Co si o víře v Ježíška myslíte vy? A jak jste zjistili, kdo dárečky ve skutečnosti nosí?