BLOGMAS #6: Nejkrásnější, co lze si dát

Pokud si přečtete jen jeden z dosavadních blogmasích článků, pak ať je to tento. Před několika desítkami minut jsme totiž doma vedli poměrně zajímavý a pro mě velice silný rozhovor, který mě přivedl k dnešnímu tématu. Tentokrát se s vámi nepodělím o žádný příběh, nýbrž o postoj a zkušenost.

Poslední dobou se ve velkém mluví o psychických problémech. Na jednu stranu to kvituji, na druhou mi občas připadá, že dospívající a čerstvě dospělí tuto záležitost berou jako něco, čím můžou být zajímaví. Ale psychické problémy jsou onemocněním duše. Onemocněním, které je třeba léčit. Taková střevní chřipka, jež vyčerpává tělo i nitro. Takže dokud nehodláme opěvovat člověka se střevní chřipkou, neexistuje důvod honorovat člověka za to, že trpí depresemi. Pořád je to však posun k lepšímu od doby, kdy se společnosti předkládalo psychické onemocnění jako důvod ke studu, nutné tajemství, hanba.

Člověk s nemocnou duší totiž potřebuje pravý opak. Nejvíc mu pomůžete tím, že ho budete respektovat, naslouchat mu, podporovat ho. Ale ne hláškami typu: „To bude dobrý, vždyť to nic není. Podívej se, jak se mají špatně děti v Africe, ty jsi v pohodě.“ Takovou podporou totiž dotyčnému jenom víc ublížíte. Snižujete tím jeho hodnotu, dáváte mu najevo, že vás jeho utrpení vlastně nezajímá. Dáváte mu důvod, proč by se měl cítit ještě hůř. V prvé řadě buďte vrbou, jíž se ten druhý může vypovídat. Ubezpečte jej, že mu věříte a přestože úplně přesně nevíte, jak se cítí, jste tady s ním a pro něj. Obejměte ho. Upozorňujte jej na dobré vyhlídky slovy: „Teď je to na nic, ale přejde to. Spolu to zvládneme, já tě v tom nenechám.“ Když ho budete chtít povzbudit v kroku, kvůli němuž se cítí nejistý, vyslovte svou důvěru v něj a zdůvodněte ji. „Ty to zvládneš. Zasloužíš si to. Už jsi toho tolik dokázal a já tě za tvou píli, odvahu a sílu tolik obdivuju.“

Nikdy nikomu neříkejte, aby nebrečel, když nemá důvod. Pokud totiž dotyčný brečí, uvnitř sebe k tomu důvod má. Pro vás osobně možná malý, ale to neznamená, že on jej vnímá jinak. Uvedu příklad sama na sobě. Mé emoce představují téma, které by naplnilo regály celé Národní knihovny, ale zásadní informaci dnes představuje, že jsou neobvykle silné. Stejně tak mé přemrštěné reakce. Dlouho jsem jim sama nerozuměla. Nelichotivě by dalo říct, že jsem přecitlivělá. Tento výraz ovšem neberu, protože v sobě ukrývá podtext plný odsouzení. Jako bych páchala něco špatného, zač bych se měla stydět a omlouvat. Přesnější termín je hypersenzitivita. Tohle tajemství jsem odhalila teprve před pár měsíci, ale najednou do sebe vše zapadlo jako puzzle. Vedle obrovského množství pozitivního jako brilantní paměť, vysoce rozvinutá empatie a intuice, kreativita a bujná fantazie to má také svá nemalá úskalí. Například se velmi rychle vyčerpám, a to obzvlášť ve společnosti. Z poslední oslavy narozenin jsem musela vyloženě utéct a hodinu brečela. Také se mi těžko buduje sebedůvěra a velmi snadno si ji nechám vzít. V minulosti se mi stávalo, že pokud byl někdo nespokojený s mou prací, porazilo mě to jako náklaďák. Vnímala jsem to tak, že jsem partnera, šéfa nebo klienta strašlivě zklamala, nestojím za nic a měla bych si okamžitě sbalit, aby odešla sama dřív, než mě vyhodí.

Teď si představte, že máte před sebou hypersenzitivního jedince v depresi, ale o jeho silném vnitřním prožívání nevíte. V jeho mysli se mu právě hroutí svět. A vy mu řeknete: „Přestaň pořád akorát fňukat!“ Reakce? Teď už mu nebude jen zle, ale navíc jej zaplaví výčitky, protože vám dal důvod se na něj zlobit. Bude si připadat zbytečný, neschopný a navíc začne sám sebe nenávidět. Ale nemusí to být jen vysoce citlivý člověk. Každý má hloubku prožívání jinou a pokud chcete být jinému oporou, musíte v prvé řadě respektovat tuto skutečnost. Ve druhé pak nechat ho, aby si svou bolest prožil, potlačováním se v něm vše totiž nahromadí ještě víc. Jediná cesta, jak se posunout dál, je pustit smutek ven. Jinak neodejde.

Až se tedy dostanete do styku s někým, kdo se právě necítí dobře, primárně jej respektujte. Přijměte jeho pohled na svět. Pak mu dejte najevo svou účast a ochotu stát se jeho průvodcem ze tmy ven. Povídejte si s ním o hezkých věcech, snažte se mu dát naději. Nezlehčujte přítomnost, ale pomozte mu zaměřit se na lepší budoucnost, v níž bude zase stát pevně na nohou, budou se mu plnit sny a dnešek se pro něj stane vzpomínkou. Dovolte mu být slabý a ubezpečte jej, že je v pořádku nebýt neustále v pořádku.

Buďte mu skutečnou oporou. To je to nejkrásnější, co můžete dát.