BLOGMAS #5: Sněženky a machři z prvního stupně

Dnes si zajedeme do minulosti opravdu daleko. Do doby, kdy měly mobily tlačítka, „černobílý“ displej a nedokázaly se připojit k internetu. Vydáme se do časů, kdy jsem se svým otcem jezdila na školní lyžáky a na jednom z nich se stala skutečnou Marikou. Tak trochu.

Původně jsem chtěla psát o něčem zcela jiném. Ale pak se z televize ozvali Sněženky a machři po 25 letech. Nejprve mě v myšlenkách zavedli k lyžařským kurzům naší třídy potažmo tříd. Ty zrovna nepatří ke zlatému fondu mých vzpomínek. Lepší vzpomínky už se mi ale pojí s pár lyžařskými výcviky, kterých jsem se účastnila jako instruktorova dcera.

V mrňousích letech jsem byla příjemným zpestřením. Pamatuji si, jak se nade mnou holky rozněžňovaly a když mě hlídaly, připadala jsem si jako jejich panenka. Jedna slečna se mi obzvlášť vepsala do paměti. Primárně proto, že z ní vyzařovalo obrovské kouzlo osobnosti, zároveň se jí však podařilo zlomit si obě nohy, což jí zařídilo výlet vrtulníkem do nemocnice. Postupně se ovšem tyto lyžáky proměňovaly v poměrně stresující zážitek. Začala jsem se bát s kýmkoliv dát do řeči. Holkám, jež mě dostaly na pokoj, jsem se kolikrát měla chuť omlouvat za kouli u nohy.

Ještě o trochu míň mě měly rády holky z mého předposledního lyžáku. Věkově už jsme se s účastníky přiblížili. Myslím, že jsem tehdy chodila do čtvrté třídy, zatímco oni do sedmé. A celkem rychle si mě všimli hormony čerstvě oživlí chlapci. Dva mě lovili celý týden. Což by samo o sobě mohlo být příjemné, jenže holky. A konkrétně slečna, jež si dělala zálusk na jednoho z nich. V průběhu lyžáku se snažila se mnou kamarádit, rádoby nenápadně vyzvídala, jak vnímám situaci já a nechtělo se jí věřit, že mám tyhle kluky dost na salámu. Líbil se mi totiž někdo úplně jiný, kdo se v daný okamžik nacházel desítky kilometrů daleko. Další děvčata mě tiše nesnášela o poznání okatěji. Naštěstí jsem s žádnou z naštvaných nebydlela.

Jak to dopadlo? Kluci si dávali závody, kdo mě vezme na ploužák první, před odjezdem mi jeden z nich koupil drahý přívěsek na řetízek, pár týdnů po lyžáku jsem od nich ještě dostala dopisy, ale pak už nic. Mít dvě zlomená srdce na kontě už ve čtvrté třídě, to je slušný, ne? Zpětně si říkám, že jsem byla vlastně pěkně krutá a mrzí mě, že jsem si jejich psaní neschovala. Jiné milostné dopisy jsem už totiž nikdy nedostala. (Špetka vánoční inspirace pro mého kluka, který to bude číst a to nejdelší, co rukou od střední napsal, je nákupní seznam.)