PŘI RANNÍM ŠÁLKU #18: Hej, vedeš si dobře, nevzdávej to!

Nádech. Výdech. Jsem vyždímaná jak pomeranč na ranní fresh, ale jedeme dál. Poslední týdny blog zásadně zanedbávám z několika důvodů. Mám vážně hodně práce. Což je paráda, když člověk pracuje jako OSVČ. Volný čas jsem převážně nalívala do psaní knihy, cvičení a do pár malých výletů. A když už jsem otevřela blog, objevila jsem tisíce spamových komentářů, jejichž mazání mě natolik znechutilo, že jsem administraci zase zavřela. Proto se teď musíte nejdřív přihlásit, než budete moct přidat komentář.

Přitom jsem měla tolik myšlenek, jež jsem si přála sdílet! Nuže, asi jim nebylo souzeno opustit mou hlavu. Jednu ovšem vyslat do světa musím. Po uplynulém roce a půl, co se naše životy zásadně změnily (ať už díky netopýrovi, nebo neopatrným pokusům v čínské laboratoři), mnozí ztrácí motivaci. Naprosto tomu rozumím. Něco jste si naplánovali, šli svým cílům naproti, pracovali jste na nich a najednou se celý proces zastavil. Bez ohledu na to, co přesně vás vyhodilo ze sedla. Mohla to být opatření. Sama nemoc. Nebo jednoduše vyčerpání ze všeobecného dění či nedění. Do tohoto bodu se dostane na své cestě každý člověk, avšak za normálních okolností máte kolem sebe většinou lidi, kteří jsou v pohodě, podrží vás, pomohou vám postavit se zase na nohy a nakopnou vás. Teď se ale více lidí sešlo na opačné straně barikády. Mnohdy už nezbývala mentální kapacita někomu pomáhat, když nevíte, co sami se sebou.

Rozumím vám, protože jsem se do toho místa dostala taky. Za uplynulé dva roky hned několikrát z různých důvodu a vždycky jsem se musela dostat na nohy sama, protože v dosahu jednoduše nikdo jiný nebyl. V takových chvílích mi nejvíc pomohlo uzavřít se do vlastního světa. Nečíst zprávy, s nikým se nebavit o palčivých společenských otázkách, vyhýbat se všemu a všem, kdo by mě mohl vyhodit z nestabilního sedla. Zahltila jsem mysl knihami, motivačními videy, přihlásila se na různé kurzy. Právě zde jsem našla, co jsem potřebovala. Během kurzu Pro Virtual Training mi lano hodila Sophie. Životní optimismus jsem čerpala v romantické YA literatuře, upravit mindset mi pomáhala Mari Bečková ve svých podcastech, prostřednictvím videí pak Anna Bey. O Anně si můžete myslet cokoliv, ale pravdou zůstává, že dokáže ženám dodávat vůli stát se lepší verzí sebe sama lépe, než kdokoliv jiný. A co bylo to „něco“, co jsem potřebovala? Prostá věta:

„Hej, buď v klidu, vedeš si dobře, nevzdávej to.“

Občas vše, co potřebujete, je zastavit, nadechnout se a připomenout si, že nic nepřichází hned. Že vše potřebuje čas a že v trablech nelítáte sami. Že místo toho, abyste byli svým největším kritikem, musíte být svým největším fanouškem. Nejlepším přítelem. Připomenout si, kolik jste toho už zvládli, kam jste se posunuli od výchozího bodu a proč jste z něj vůbec vykročili. Když dokážete tohle, dokážete pak už všechno.

Co pomáhá vám najít zase směr a sebe sama?