PŘI RANNÍM ŠÁLKU #12: Volným pádem

S každým douškem se cítím provinileji. Pravidelné pití kávy jsem už před měsíci vymazala ze seznamu pravidelných rituálů a mému tělu to více než vyhovovalo. Teď by mu to prospívalo obzvlášť. Ale uplynulá noc byla děsná.

Do ložnice se vkradl první komár sezóny. Ochotně jsem mu nastavovala končetiny po celé jejich délce, aby se zakousl a dal pokoj. Férová nabídka, vezmete-li do úvahy, že mám krev říznutou skutečně drahými medikamenty, na nichž si havěť obvykle celkem ujíždí. Na souboj člověka s hmyzem bylo navíc přeci jen trochu brzo. Vždyť slunce ještě nestihlo ani vykouknout na obzoru. Avšak ta mrňavá bestie si nedala říct. Nakonec jsem nahlas zavrčela a vypukla válka. Rozplácnutý komár, dobrý komár. Šlo se znovu spát. 7.06 mě opět místo vibrací telefonu probudilo protivné hvízdání na hranici ultrazvuku. Tahle domácnost nutně potřebuje zbraň hromadného hmyzího ničení. Ještě dnes.

Před osmou se do práce vrhám skutečně jen výjimečně. Obvykle mi to tak brzo zkrátka nezapaluje. Veškerou energii vynaložím na přeměnu kyslíku v CO2. Tentokrát ovšem vesmír rozhodl jinak. Kromě komářích vzdušných sil na mě poslal po ránu pěkně studenou sprchu. Doslova. Miluju letní odstávky teplé vody. MI-LU-JU. Musím však uznat, že nikdy nemám hezčí vlasy než v tyto dny. Studená voda jim prospívá. Nejdřív jsem si však pořádně zanadávala. Chvíli jsem dokonce stála se sprchovou hlavicí v ruce, jakoby se měla situace pouhým zbožným přáním změnit. Světe, div se, nic se nestalo.

A tak se teď topím v kafi, což prokládám tvorbou článku o vozech po operativním leasingu. Zní to méně zábavně, než to ve skutečnosti je. Tohoto klienta mám ráda. On má rád mě. Prý to dělám líp než jejich PR agentura, po níž musí články přepisovat. Což považuji za poněkud znepokojující.

Ale na světě se dějí šílenější věci. Na jednu stranu mám obrovskou chuť se z toho všeho vypsat, na druhou nesnesu pomyšlení, že bych události posledních týdnů vypustila do světa. Byť příběh by to byl opravdu výživný. Dostala jsem se do situací, o nichž jsem věřila, že mně se nikdy stát nemůžou. Ocitla jsem se na místech, na nichž jsem předpokládala, že mě nikdy nikdo neuvidí. A zjistila jsem, že tušení, jež jsem měla jen za nejdivočejší představy své mysli, jsou pravdivá.

Ať jsem fér, musím uznat, že jsem v mnoha věcech zase o něco chytřejší. Taky mi ten šílený kolotoč dal možnost spálit mosty a vystavět na jejich místě nové na mnohem stabilnějších základech. Pročistil se vzduch. Nakonec se asi stalo jen to, co se stát mělo a muselo. Ale teď bych si prosila zase klídeček a zen bez šokovek. Díky, vesmíre!

hand holding a cup of coffee
„Není růže bez trní, není duhy bez deště, není vzletů bez pádů, není dobrého příběhu bez pořádného průšvihu.“