PŘI RANNÍ KÁVĚ #10: To není vtip

Au, tohle fakt bolí! Jsou jen dvě možnosti. Buď jsem před hodinou zaměnila sprchový gel za žíravinu do odpadu, který mi teď rozleptává kůži pěkně od chodidel, nebo jsem si ty nové boty fakt neměla brát na bosé nohy. B je správně.

Děje se to každý rok. Nikdy se však nepoučím. Vždy podlehnu. Přitom dobře vím, že první jarní výprava bez ponožek se musí odehrát v prochozené, ideálně takřka neforemné obuvi, pod jejímž působením se zhýčkaná kůže na nohách zocelí, aniž by zažila puchýřová muka. Ale kdepak, stejně jsem si na hodinovou cestu na poštu a zpět obula úplně nové mokasíny se zlatou přezkou, protože k šatům vypadaly jednoduše lépe. Domů to mám ještě deset minut. Mám pocit, jakoby měl lem boty už každou chvíli narazit na kost. Parádo, trp! říká vždycky babička. To sedí.

Můžu to teď vzdát, sundat ty dva ďáblovy posly a dojít zbývající úsek bosky. Nástrahy pražských chodníků mě však děsí víc než bolest. Místo toho se tedy napřímím, zaujmu hrdý postoj a na posledním kilometru předvedu catwalk hodný anděla Victoria’s Secret. Nebo si to aspoň myslím.

O dva dny později dělám korekturu článku, který má vyjít ve Vogue. Vogue. Bez ohledu na skutečnost, že v české edici vidím řadu přešlapů a nedostatků, vážím si všeho, co Vogue znamená. Nemyslím jen módu. Myslím příběhy protkané inspirací. Schopnost stát se mocným hlasem, jemuž naslouchá celá generace. Zcela otevřeně říkám, že bych si jednou nesmírně přála stát se jednou z autorek přispívajících svými řádky pro tento magazín. Pravděpodobně se nestanu vyslancem módních ikon, ale věřím, že dokáži psát právě o těch velkých věcech potažmo lidech kolem nás, jejich životech. O událostech, které přepisují dějiny. Když teď dopisuji čárky a upravuji formulace, aby se čtenáři text lépe četl, uvnitř mě hřeje. Ještě tam nejsem. Ale už aspoň nakukuji dovnitř oknem v suterénu.

Velikonoce utekly jako voda. Naštěstí. Nebyly moc veselé. Avšak hned v úterý se cítím zase šťastně. Jen tak. Bláznivé chumelenici během cesty pro Matcha Latte navzdory. Hřejivý pocit uvnitř mě neopouští celý týden. Plamínek ještě rozdmýchává nadšení klientů. „Dobrý den, Adélo, procházel jsem si texty a musím říct, že je to opět skvělá práce.“ Se svým polínkem přispěchá také můj znatelný pokrok s knihou. Vděčím za něj kurzu tvůrčího psaní, do něhož jsem se před dvěma týdny zapsala. Čtvrteční procházka pro sójové cappuccino ozářená jarním sluncem vše jen podtrhne. Přichází mi další zpráva. „Jak se ti teď jinak daří? Zvládáš to?“ Pořád jsou tady pro mě. Ty dvě věty mě doslova roztančí. A, bohužel pro sousedy, taky rozezpívají. Na chvíli žádné starosti neexistují.

The big big bang, the reason I’m alive
When all the stars collide, in this universe inside
The big big bang
The big big bang