3. března zmizela a byla zavražděna Sarah Everard . Provinila se jen tím, že se po setmění vracela domů od kamarádky. Nebyla první a nejspíš poslední s podobným příběhem. Bohužel. Tento problém se ovšem ani zdaleka netýká jen zahraničí nebo velkých měst. Proto jsem se rozhodla zrecyklovat a doplnit svůj starší článek. Část jeho obsahu již dva a půl roku visí na mém starším blogu, ale považuji jej za tolik aktuální, že mu potřebuji dát prostor i zde. Je totiž nesmírně důležité, aby si i muži uvědomili, jakému nebezpečí musíme čelit jen proto, že jsme se narodily jako ženy. Bez ohledu na věk, postavu, rasu, místo. Aby jim došlo, že naše žádosti o doprovod nepatří mezi projevy zbytečné hysterie.

„Naše dny končí, když zapadne slunce.“

– Barbora, Seznam Zprávy

Z dětství na našem zhruba 20tisícovém moravském městečku si pamatuji hned několik případů napadení dívek a žen. Jednou šly z práce. Jindy ze školy. Z nákupu. Z vlaku. Od přátel. Z diskotéky. Odkud šly, je nakonec jedno. Některým se povedlo utéct včas, jiným ne. Máma mě před podobnými riziky vždy důsledně varovala. Po tmě jsem chodila téměř vždy s někým, nebo jsem měla někoho na telefonu. Pak jsem se ale odstěhovala do Prahy a získala zkušenosti, o jaké jsem nikdy nestála. Tady totiž musím po tmě musela sama velice často.

Před 3 lety

Poprvé to bylo snad horší než podruhé. Až zpětně mi došlo, jaké jsem měla štěstí a jak blízko jsem byla jedné ze svých největších nočních můr. Od té doby jsem na násilí na ženách ještě háklivější. Nedokážu se na to dívat ve filmu, z knižních náznaků nespím a ze zpráv na tohle téma mi bývá opravdu velice zle…

Bylo pondělí. Vracela jsem se někdy po deváté ze cvičení a chtěla jsem se ještě trochu projít. Vydala jsem se tedy podél frekventované silnice na vzdálenější stanici metra. Telefonovala jsem. Najednou mi skočil do cesty nějaký magor a nepříjemně se ke mně nakláněl. Vztekle jsem ho poslala někam a pokračovala v cestě. Na druhé straně Nuseláku už jsem měla telefon v kapse, když jsem zaslechla šramot přímo za sebou. Otočila jsem se a stál tam tentýž šmejd. Tentokrát už se mi ale chystal sápat pod kabát. Bez přemýšlení jsem se rozběhla k metru. Sotva jsem vběhla, dveře vagonu se zavřely, souprava se rozjela. Zvedal se mi žaludek, třásla jsem se, točila se mi hlava. Než jsem dojela na Háje, shořely mi zbytky energie při snaze se mezi všemi těmi lidmi nerozbrečet. Trvalo týdny, než jsem se sebrala a přestala za každým stromem hledat násilníka. Sotva se zážitek začal stávat minulostí, dostala jsem druhou lekci.

V Praze 1. září 2018

Obklopuje mě tma. Pospíchám večerní ulicí, abych před odjezdem autobusu stihla nakoupit. Je něco kolem půl deváté večerní. Míjím dvojici adolescentů. Jeden se za mnou ohlíží, ale nevěnuji mu pozornost. Do rytmu Kaliho písně kráčím kurážně kupředu. Mám 9 minut, než mi to pojede.

Nezvedá mi telefon. Večeři budu muset vymyslet sama. Blížím se k přechodu. Rozhlédnu se. Zrovna žádné auto. Přecházím. Najednou se to stane. Zpoza křoví se vynoří muž snědé pleti a v modrých montérkách. Chci zabočit a vyhnout se mu, ale vtom se změní i jeho směr. Zrychlí.
Míří ke mně. Celé mé tělo zachvátí panika.Je připravený ‚‚k akci‘‘. Zlomek sekundy, kdy se mé oči střetávají s jeho odhaleným nádobíčkem, zapůsobí jako výstřel. Reflexivně se rozběhnu. Srdce mi buší, nohy se podlamují. Periferně zahlédnu ještě jeden jeho prudký pohyb, ale to už chvátám, co mi končetiny dovolují. Musím utéct. Špatně došlápnu. Zatočí se mi hlava. Noha mi vyskakuje z boty. Nezastavuju. S botou jen na špičce utíkám dál. Zvedá se mi žaludek. Do očí se derou slzy.

U autobusové zastávky zpomalím a ohlédnu se. Lidé na mě zírají jako na blázna, ale toho bastarda za sebou nevidím. Omdlím? Dostanu záchvat? Ať se stane cokoliv, nechť k tomu dojde v obchodě. Vbíhám do prodejny. Zmatená. Několikrát se rozhlížím. Nevím, co mám dělat. Topím se ve strachu. Dochází mi, že se budu muset vrátit. Za pět minut mi z druhé strany toho místa odjíždí spoj. Chci odejít. Ne, musím nakoupit. Co jsem to chtěla koupit? Džus. Ten máme rádi. Beru džus. Platím a vycházím ven. Přede mnou odchází o několik let mladší dívka. Mám ji varovat? Co jí mám říct? Je pryč.

Přecházím na druhou stranu. Míjím lidi. Za každého z nich děkuji, ale zároveň se jich bojím. Rozostřeným zrakem nedokáži určit, jestli je někdo z nich onen muž. Znovu a znovu propadám úzkosti. Mírně se zklidním až na plné zastávce, avšak nepřestávám se rozhlížet. Jsem přesvědčená, že tam někde je. Možná nastoupí do stejného vozu. Možná mě bude sledovat. A co budu dělat pak? Ze zastávky půjdu sama. Autobus přijíždí. Vměšuji se do hloučku lidí a sedám si dopředu. Blízko řidiče. Vyjíždíme. Donutím se zhluboka dýchat. Napadá me, proč jsem nic neřekla těm lidem. Proč jsem nevolala policii? Co když si počká na jinou? Možná to byl jen exhibicionista. Vystupuju a div neběžím. Stoupá mi adrenalin. Dohoním pár před sebou, cítím se o trochu bezpečněji. Zklidním se až doma.

Ráno si říkám, že jsem v pohodě. V průběhu dne se se zážitkem několikrát podělím. Když jej vyprávím večer cestou od Republiky, už se mi to zdá jako příběh někoho jiného. Dokud neprojde kolem chlápek příliš blízko. Dokud mi u domu nejdou dveře otevřít na první pokus. Dokud se nerozhodnu nevynést koš, protože je venku už tma.

„Better safe than sorry“

Sexuální útoky považuji za to nejhorší, co by mě mohlo potkat. Tímto způsobem si silnější strana pouze primitivně a zavrženíhodně dokazuje svou sílu. Jako zvířata. Jakoby lidé byli jen dalším druhem jednajícím pudově, bez respektu, bez rozumu. Znechucuje mě každý, kdo považuje ženu za něco méněcenného, kdo s ní jedná jako s věcí.

Ačkoliv jsem toto riziko nepodceňovala, nepřipouštěla jsem si, že bych se reálně někdy ocitla v nebezpečí. A nyní jsem před úchylným šmejdem utíkala podruhé za 5 měsíců. Doufám, že naposledy. Měla jsem zatracené štěstí, přesto jsem venku nervózní. Jenže já se z toho brzy oklepu. Skoro zapomenu. Jak se musí cítit oběť, jíž nějaký dobytek skutečně ublížil? Jak si někdo může vůbec dovolit jiné lidské bytosti podobným způsobem zničit život? Kde se v člověku vezme tolik zla?