PŘI RANNÍ KÁVĚ #8: Umění žít a být

V jedné ruce mě hřeje čerstvá káva, v druhé chladí svazek klíčů, uvnitř srdce plesá spokojeností. Nejsou to vyhrocené emoce. Jen existuju, těším se do práce a užívám si, jak se vše zdá konečně normální. Při tom pomyšlení se pod repirátorem pousměju.

Rána na Francouze

Ranní zastávka v Marthy’s Kitchen u Mánesa cestou do kanceláře se stala mým rituálem teprve nedávno. Podnik jsem v minulosti navštívila nesčetněkrát, ale najednou je něco jinak. Nevím, co mě náhle uchvátilo. Snad poklidná atmosféra uvnitř, jež kšeftům nenahrává. Snad francouzské melodie linoucí se z reproduktorů, které obratem definují můj pracovní playlist. Snad výborné cappuccino, vůně croissantů či kremrolí. Snad ta změna, jakou bistro způsobí. Vcházím do něj jako další uspěchaná pražská cácora, abych o několik minut a jedno vzájemné přání hezkého dne později odcházela s klidem pařížského požitkáře.

Pod kontrolou

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem takhle naložená nepřetržitě. Třeba v pondělí ráno jsem si vzteky (mimo jiné) podupala papučema kalhoty, které jsem předtím mrskla na zem. Úroveň pětiletého dítěte, já vím. Jindy brečím jako želva kvůli zbytečnostem, jež se mi však v ten okamžik jeví jako to nejzásadnější na světě.

Tradičně propadám zoufalství v otázkách budoucnosti a kdykoliv mi někdo začne dávat doporučení, jak bych měla se životem naložit. Jsem toho přesycená. Dávno jsem upustila od snahy následovat svou někdejší představu, podle níž bych v tuto chvíli měla mít vlastní byt, jiné příjmení, druhé dítě na cestě a kvalitně rozjetou kariéru. Vzdala jsem se i své představy z loňského září, podle níž se po následující rok nebude nic dramaticky měnit, abych mohla svou situaci jen stabilizovat. Protože za tu dobu už se nenávratně otočilo vzhůru nohama tolik věcí, až jsem snad konečně přijala, že nemůžu mít pod kontrolou celý svět. Snažím se mít tedy pod kontrolou aspoň své nitro, jak jen to jde. Spokojeně si usrknu kávy s bohatou mléčnou pěnou. Protože můžu.

Pozitivně bez pohádek

Přeprogramovat hlavu, aby jí proudily majoritně pozitivní myšlenky, jsem si dala jako prioritu. Snáz se to řekne, než udělá. Můžete načíst haldy knih, poslouchat nejrůznější kouče, hltat obsah inspirativních lidí. Nakonec však stejně zjistíte, že jediným dlouhodobě udržitelným způsobem, jak vypudit temnotu z mysli, není smršť motivace od všech těch na pohled věčně šťastných lidí, nýbrž maličkosti v každodenní realitě. Musíte se naučit vnímat silněji to hezké, co se vám běžně děje. Nemusí vás to činit vyloženě šťastnými, stačí, když se vám uvnitř rozlévá pocit spokojenosti. Buďme totiž upřímní. Nikomu nikdo neposílá každý den kytici růží na dlouhém stonku. Žádný vztah ať už přátelský, rodinný, či partnerský není dokonalý. Žádná práce není nepřetržitě dream jobem. Stejně tak nikdo z nás nesklízí jen úspěchy.

Abych se naučila soustředit právě na ty maličkosti, začala jsem si vést jejich evidenci. Každý den si průběžně zapisuji vše kladné. V mých zápiscích byste našli opravdovou všehochuť. Včasný příchod do práce. Nevynechání make-upu. Ranní káva u Marthyho. Sněhová kalamita. Objednání nano roušek od Nanospace. Nečekaný telefonát od nevlastního táty, který se mě jen chtěl zeptat, jak se mám. Večerní sledování seriálu. Příjemný pokec s kolegy. Skutečnost, že se ještě pořád vlezu do oblečení pořízeného po mém náhlém úbytku váhy. Pocit, že mě nic nebolí. Pokročení s knihou. Zprávy od sestřenice. Věci, které jsem udělala pro druhé. Vtipný sen. Dobrý oběd. Spuštění webu klienta. Odblokování krční páteře… Zkrátka cokoliv, co posiluje mou vnitřní pohodu.

Tady jsem ten krk zablokovaný měla, ale stejně jsem si zvládla udělat dobré linky na očích. Jsem toho názoru, že za tento výkon bych zasloužila metál!

Destruktivní paměť

Tím, že si všechny zdánlivé malichernosti zapisuji a nutím se na ně znovu myslet, limituji prostor, do něhož by se mohla vplížit negace. Špatné věci se nás totiž přirozeně dotýkají mnohem silněji, dostávají se nám hlouběji pod kůži. Já mám navíc destruktivně dobrou paměť. Ta způsobuje, že si nejen přesně pamatuji data narození svého kamaráda ze základky, jak vypadal můj 5. říjen 2007, přestože se toho dne nic zásadního nedělo, nebo že je velice těžké nade mnou vyhrát v diskuzích o tom, jak se co stalo, nýbrž si i pamatuji do nejmenších podrobností nejhorší okamžiky svého života. Pokud dám tedy prostor temným vzpomínkám z minulosti, prožívám pořád dokola totéž. Jako bych zase ležela na té studené podlaze. Jako bych ze sluchátka zase slyšela ty věty. Jako bych zase stála v té čekárně.

Také proto jsem se s řadou kritických věcí z minulosti doposud nevyrovnala. Vzpomínky neblednou. Proto se nutím precizně fixovat na pozitivní stránky každého dne a funguje to! Když se ohlížím za uplynulými týdny, opravdu mi jako první naskakují vtipné situace, radostné události, úspěchy. Velkých highlightů, jimž by zatleskala většinová společnost, v seznamu najdete zcela zanedbatelnou setinu procenta.

Ale víte, co? Čert vem’ názor většiny. Důležité je, abychom se ráno budili beze strachu z dalšího dne. Abychom se dokázali smát, až nám nebude stačit vzduch. Abychom si dokázali udělat ze sebe legraci, ale taky si přiznat dobře odvedenou práci. Důležité je, aby dobré dny převládaly nad špatnými a abychom si uvědomovali, že jsme ty dobré dny prožili. Zjistila jsem totiž, že pokud člověk nedokáže vnímat již zmiňované maličkosti jako něco dobrého, okrádá se o bouři štěstí, když se mu děje něco opravdu velkého. Samotnou mě překvapuje, že zrovna já podporuji určité snížení laťky, ale v tomto případě to opravdu prospívá. Držte se a buďte zdraví!

Příště vám povím, jak mi vesmír zavřel pusu a donutil mě přiznat, že síla myšlenky opravdu funguje.