PŘI RANNÍ KÁVĚ #7: O Liberci, Kladně a vybitých baterkách

Ve stagu na mě mrká zářivé A z politického marketingu. Zas a znovu si pročítám chválu vyučujících na své seminární práce, oznámení o udělení plného počtu bodů a poslední mail od docentky na mezinárodní marketing. ‚‚…po prečítaní Vašej správy mi ostalo smutno, že Vás strácam.‘‘ Mně je smutno taky. Ale dneškem má krátká dráha aspiranta na magisterský titul oficiálně skončila.

Život jako obrázek z Instagramu

Nemůžu se zbavit dojmu, že se studium stalo nevinnou obětí okolností. Určitě to tak ale mělo být. Právě teď jednoduše není správná doba a školu dodělám o dva roky později. Nebo pro mě život čeká něco úplně jiného. Lepšího.

Po návštěvě doktora jsem se ve čtvrtek vyřadila z pracovního provozu a mé dny vypadají skoro jako obrázek na Instagramu. Ráno vstanu, zacvičím si, vypiju slabší zelený čaj, dám si klidnou sprchu. Zbytek dne trávím tím, co mě baví, uklidňuje, nabíjí, odpočinkem. Večer si zase zajóguju, vyčistím hlavu při meditaci a jdu se vyspat do růžova. Jestli mi nenahodí baterky tohle a sněhová nadílka za okny, pak už nic.

Původně jsem tady měla několik řádků o svých vnitřních démonech, celoživotní nepřízni osudu a marném boji s pocitem absolutního selhání, ale rozhodla jsem se jim nedávat prostor. Radši vám povyprávím o našich výpravách po českých městech.

Vlídná tvář Liberce

V Liberci jsem nikdy nebyla. Kdysi jsme měli na Ještědu vánoční večírek, ale město jsem neviděla. A tak jsme se minulý týden vydali na výlet. Řeknu to jednoduše – Liberec je úžasný. Jeho dominantou je jednoznačně radnice, před níž jsme pózovali fakt dlouho. Nakonec jsme vzdali snahy o fotku sebe s tímto skvostným architektonickým dílem a smířili se s hezkými fotkami sebe s radnicí v pozadí.

Z náměstí jsme pokračovali na kelímek nějakého teplého pití do Jednoho kafe. Zde jsme stáli dvacet minut a stejně jsme nepřišli na řadu, takže jsme zhodnotili, že za nachlazení v těchto časech nám to nestojí a odešli. Navíc jsme předtím navštívily Mikynu. Zamířili jsme tedy do auta a vzhůru k překrásnému oranžovému kostelíku níže.

Měli jsme štěstí. Před budovou jsme narazili na jednu z obyvatelek kostela, jež nám povyprávěla historii kostela (je o 2 roky starší než Tower Bridge), Liberce a navíc nám dala spoustu tipů pro další návštěvu. Už se těšíme, až pojedeme příště.

Kladno jako Vary. Nebo ne

Také na třetí lednovou sobotu jsme si naplánovali procházku po dalším z českých měst. Volba padla na Karlovy Vary se zastávkou v Plzni při zpáteční cestě. Cesta se stala značně dobrodružnější, než bychom si přáli už na dálnici těsně za Prahou.

V odstřikovačích jsme měli ještě letní kapalinu. Řidiči už asi tuší, co se dělo. Kapalina nám začala namrzat na předním skle. Po krátké chvíli jsme neviděli skoro nic. Na straně řidiče to začalo pomalu vypadat na bílou tmu. Ideální situace na dálnici. Na nejbližší benzínce jsme koupili kapalinu do -20 °C, led v odstřikovačích ovšem zůstal. Museli jsme s tou bílou slepotou sjet a odstavit auto v prvních podzemních garážích, které jsme potkali. A tak jsme se ocitli v obchodním centru v Kladně (‚‚na Kladně‘‘ mi rve oči i uši, nedokážu to používat). Od benzinky do centra to trvalo 17 minut. Nekonečně dlouhých 17 minut. Hysterii jsem nepropadla jen zázrakem.

Bylo tedy jasné, že na romantickou procházku na kolonádě to nevypadá. Vyrazili jsme tudíž na průzkum Kladna. Se špetkou jízlivosti musím konstatovat, že v Kladně není vůbec nic. Zachránilo to jen Matcha Latte ze Starbucksu. Náměstí a přilehlé okolí vypadalo jako skanzen, kde se zastavil čas někdy v devadesátkách. Spotřební lhůta v krámě s potravinami s 90% slevou dost možná taky. Narazili jsme na absolutního cvoka zuřivě diskutujícího sám se sebou o rasismu, u něhož mám podezření, že nás snad i sledoval. Korunu všemu nasadil Jardův stadion. Obdivuju každého, kdo vejde dovnitř, protože vnější vizáž budovy rozhodně vzbuzuje pochyby. Do Kladna tedy znovu spíš už ne.