PŘI KÁVĚ #6: Slibuju, že se budu snažit nebrečet

Až se mě někdo jednou zeptá, jaký nejhorší měsíc v životě jsem zažila, věřím, že tenhle se dostane pěkně vysoko. Je ve znamení ztrát, hluboké bolesti a díky jisté lékařce z nejmenované sítě praktických lékařů také narušeného zdraví. Původně jsem se zařekla, že se k ničemu z toho, co se přihodilo, nebudu takhle veřejně rozepisovat. Přeci jen se jedná o věci tak osobní, jak jen je možné. Ale potřebuje to ven, potřebuji se vykřičet, aniž bych rušila pořádky domu. V následujících řádcích se odhalím víc, než kdybych pobíhala po Václaváku úplně nahá.

Snad se pak ta bouře uvnitř uklidní.

‚‚Klidně to může být pohlavní nemoc.‘‘

Koncem minulého měsíce jsem začala pociťovat bolesti. Podobné už jsem kdysi zažila, a tak jsem se první listopadové pondělí místo do práce vydala k praktickému lékaři. Fakt, že jsem se s akutním problémem snažila objednat už ve čtvrtek, načež mi bylo sděleno, že mě můžou vzít až v pondělí, jsem respektovala. Situace je, jaká je. V té době hrála Praha ještě rudými čísly, takže ač mi nebylo nijak vesele, vydržela jsem. Jelikož jsem měnila pobočku, musela jsem vyplnit nový registrační formulář a podobné srandy, stále jsem však ke všemu přistupovala v pohodě. JENŽE!

Těsně před vstupem do ordinace mi byl proveden test na přítomnost zánětu. Negativní. Lékařce v ordinaci jsem pak popsala své problémy, ona mě prohmatala a došla k závěru, že o mnou domnělý zánět se skutečně nejedná. Místo toho mi naprosto suverénně oznámila, že to mimo jiné může být klidně pohlavní nemoc. Chápejte, umím si představit, kdo jí do ordinace chodí a kolik podváděných lidí se jí tam dušuje, že je partner rozhodně nepodvádí nebo že oni jsou věrní a nijak rizikově nežijí, ač se pravda skrývá zcela jinde. Přesto bych od lékaře očekávala jistý takt a přípravu půdy, než vám opakovaně vpálí, že můžete mít pohlavně přenosnou chorobu.

Z jejího přístupu jsem byla dokonale znechucená už v momentě, kdy jsem tričko rolovala zpět přes břicho. Rozhodně jsem neměla chuť s touhle ženskou diskutovat o tom, koho mám doma. Překvápka ovšem pokračovala. Navzdory tomu, že zcela evidentně mířila zcela jiným směrem, předepsala mi antibiotika na přeléčení vedle žádanky na sonografii. ‚‚Berte je každé čtyři hodiny a udělejte si těhotenský test, než si je vezmete. Pijte víc než dva a půl litru, kdyby to byly kameny,‘‘ pravila. Okay, asi ví, co dělá, říkala jsem si.

Koňská dávka zbytečného léku a pohotovost

S doporučením klidového režimu jsem se odebrala do lékárny, kde se lékárnice podivila dávkování. Ujistila se, že mi lékařka opravdu doporučila jednu tabletu každé čtyři hodiny, jak viděla na předpisu. K tomu jsem si koupila test i bylinkový čaj a zamířila jsem domů. Než se mi dovařila voda na první šálek, začetla jsem se do příbalového letáku. A dobrý den! Nepřekračujte dávku 4 tablet DENNĚ! Rázem jsem pochopila ten nejistý výraz lékárnice. Vzhledem k nezjištěnému zánětu v těle jsem se rozhodla dodržet limit z letáku, protože už tak antibiotikům příliš nefandím. Těhotná jsem taky nebyla.

Následující dva dny byly peklo. Bolest neutichala, navíc mi bylo příšerně zle z antibiotik, skoro jsem nejedla, zato jsem pila jak duha. Ve středu večer už jsem to nevydržela a jeli jsme na Bulovku na pohotovost. Začínala jsem se bát, že aby ve mně nebylo něco fakt špatně, co vyžaduje rychlou akci. Po rychlém vyšetření mě poslali na specializované oddělení, kde mi našli prasklou cystu, od níž pocházely všechny ty bolesti. Ulevilo se mi. Ty tři hodiny v areálu nemocnice za to stály. Zbývalo už jen vydržet, než se tělo zregeneruje. Aspoň to jsem si myslela.

Den, kdy mi puklo srdce

V pondělí 16. listopadu už jsem se cítila relativně dobře. Bolesti ještě nějaké přetrvávaly, ale měla jsem pro ně vysvětlení. To nejhorší na mě však teprve čekalo. Nemám sílu popisovat, celý ten den, ač si pamatuji každý jeho podělaný detail včetně okamžiku, kdy se mi před očima přehrálo posledního pět a půl roku s ní. Ten den končil na veterině. Koukala jsem do jejích oček jako korálky. Vyčerpaná se krčila na mé bundě na vyšetřovacím pultíku. Hladila jsem ji po čumáčku. Něžně škrabkala po ouškách. Lehce přejížděla prsty po jejích bílých tlapkách. A při tom všem jí říkala, jak moc ji miluju a jak je úžasná. Nekontrolovala jsem se, bylo mi jedno, co si o mně veterinářka nebo kdokoliv jiný myslí. Prostě jsem brečela a opakovala jí pořád to samé. Mojí malinkaté holčičce, která té noci naposledy usnula.

Následující dny mě zlomily. Cítila jsem takovou slabost, až jsem myslela, že ze mě uniká život. Tulila jsem se k té bundě, vrátily se mi noční můry, strach ze tmy a chvíle, kdy jsem doma zůstala sama, mě mučily. Pronásledovaly mě výčitky, stesk. Jen hrstka lidí dokázala pochopit naše pouto a sílu mé fixace na tu malou chlupatou kuličku, ale říkám vám, že ona byla osobnost. Než mi vstoupila do života, nenapadlo mě, že bych dokázala takhle zbožňovat králíčka, podřizovat mu život, dávat mu často přednost před lidmi. Ale stalo se to. Znamenala pro mě domov, dokázala dokonale vycítit mé rozpoložení a když jsem kdysi chytila střevní chřipku, dokonce mě budila pár minut před tím, než jsem musela letět zvracet. Bez ní zavládlo trýznivé ticho, s nímž se teď nějak snažím vypořádat.

Bulovka podruhé, chirurgie poprvé

Trvalo mi asi týden, než jsem se začala trochu ovládat a aspoň trochu držet fasádu. S make-upem to přesto stále nemá moc smyl. Nicméně psychická bolest kopírovala fyzickou. Bolesti v břiše mě neopouští, místy se dostávají až k zádům. V úterý jsme tedy znovu nastartovali auto a vyjeli do Bulovky. Zde jsem pro změnu narazila na další neuvěřitelně arogantní a nepříjemnou lékařku, která se ke mně chovala jako ke vši v kožichu. Prohlídka byla ponižující, ale podle vyšetření bych měla být v pořádku. ‚‚Pokud potíže budou přetrvávat, jděte na chirurgii,‘‘ oznámila mi v půli cesty z ordinace. Dalších pět minut jsem se doptávala sestřičky, jestli jsem lékařku správně pochopila. Druhý den jsem si volala na výsledky odběrů. Lékař v telefonu byl výrazně příjemnější, všechno se mnou konzultoval, dokonce mi předepsal nějaká lepší analgetika a ještě se mi omlouval, že mi víc nepomohl.

Nervozita mi nedala a šla jsem na chirurgii rovnou i s žádankou od praktika starou tři týdny. Bolesti jsem si rozhodně nenamlouvala, na to příliš často budily ze spaní, doprovázely je další problémy a taky jsem za ty tři týdny zhubla dost na to, abych to cítila. Po zkušenosti z lékařkou z Bulovky jsem si najednou na Poliklinice Prosek připadala jako v mateřské školce. Sestřička mi dokonce říkala ‚‚zlatíčko‘‘. Probrali se mnou vše do nejmenších podrobností, vyšetřili, poslali mě na sono, kde jsem narazila na další nesmírně příjemnou doktorku. Jak lékařka ze sona, tak lékař z chirurgie mi řekli, že si myslí, že mě jednoduše sejmul stres a ona slavná antibiotika, protože vše ostatní je v pořádku.

Restart?

Ještě před druhým kolem zdravotních problémů jsem prudce dupla na brzdu, co se týče mého pracovního nasazení. Ztráta drobečka mi vymáchala čumák v té nepřetržité jízdě, kdy jsem odsouvala své zájmy, své nejbližší i vlastní zdraví na třetí kolej. Polila mě ledová sprcha a věděla jsem, že musím vše urychleně změnit. Na tomhle zlém nemíním hledat nic dobrého, protože mi to připadá jako zneuctění její památky. Nicméně se nyní snažím být ve všem lepší. Zároveň si nesmírně vážím lidí, které mám kolem sebe ať už v kanceláři, doma, nebo na dálku na telefonu, kteří na mě brali ohledy, o jakých si jiní mohou nechat jen zdát.

Co dál? Nechci začínat znovu. Chci pokračovat dál. Ale zdravěji, udržitelněji, častěji s úsměvem. Protože nic netrvá věčně. Už nechci promarnit jediný okamžik s těmi, které miluju. A taky dopíšu tu knížku. Vydat jedenáctou kapitolu v jedenáctém měsíci zní poeticky.