PŘI RANNÍ KÁVĚ #5: Žiju si svůj pražský sen

5/10/20 9.10 Sedím v tramvaji na Národku a sleduji rychle se měnící výjevy venku. Cestování do práce celou hodinu má jednu zásadní výhodu – vychytávám nepopulární časy, kdy není MHD nijak plné. Ač tedy vylidněná nástupiště na Muzeu mi naháněla husí kůži. Ale přesto. Zahřeje mě hned na dvou místech. Nejprve v levé ruce, v níž svírám svůj první pražský Starbucks po celém tom roce. Potom u srdce. Jsem zpátky.

Tramvaj zastavuje. Vydávám se podél břehu Vltavy k té překrásné klasicistní budově, v jejímž nejvyšším patře se nachází kancelář. Výhled má na Pražský hrad, Petřín i Mánes. Okouzluje parketovou podlahou, vysokými stropy a vzdušností. Ale co mě tam táhne nejvíc, je partička markeťáků, za nimiž bych šla nejspíš i na kraj světa, kdyby mě o to poprosili. Tady jsem doma. S našimi blbými nekorektními vtípky, zdravou pracovní atmosférou a mými ještě přiblblejšími prupovídkami, které často nikdo nechápe. Sice se vracím jen jednou nohou a tou druhou pořád hopsám mezi několika dalšími firmami, ale sotva přejdu práh, nedokážu potlačit ten absurdně široký úsměv. Jsem zpátky v doupěti.

Nikomu to neříkejte, hlavně ne mým oblíbeným kavárničkám, ale na tento okamžik jsem se vážně těšila.

31/10/2020 23.10 Mám nový domov. A je nádherný. Neutrální tóny, kam se podíváš, předzahrádka, vůně novostavby. Atmosféru ruší jen nahluchlá sousedka z vedlejší garsonky a její nepřetržitý maraton Růžovkovy, to by jeden zblbnul. Neslyšeli jsme ji, dokud jsme si nepořídili matrace a nezačali spát v ložnici. Rám stále visí v pořadníku a nejspíš ještě chvíli bude, protože na nic nemám čas. Natož na řešení nábytku.

Naordinovala jsem si totiž totální pracovní vytížení, k němuž se snažím ještě zvládat školu. Je to jízda a dlouhodobě neudržitelná. Tělo už stávkuje. Jak to budu dělat? Netuším, ale teď se nedokážu vzdát práce ani školy. Nicméně už vím, jak to vypadá, když opravdu nemáte čas. Nemyslím ty situace, kdy přijdete z práce úplně vyřízení, máte dvě hodiny, kdy jen vyčerpaně ležíte, abyste šli následně spát. Já se totiž vrátím z práce, jdu dál pracovat, pak smrsknu večerní hygienu do rekordně krátkého časového úseku, naspím nezbytné minimum a jdu se zase chystat do práce. O víkendu pak opět pracuju a k tomu dělám věci do školy. Je to nepochybně zajímavá zkušenost. Ale musím s tím něco dělat. Přestože jsem si svou neurózou už vysloužila květinu pro hezčí den.

První školní den. On-line výuka mi sice ušetřila několik hodin ve vlaku a náklady na ubytování, ale stejně bych raději seděla v učebně na půdě univerzity.

Ale přes všechny ty komplikace, jakým nyní musíme čelit úplně všichni (jen každý po svém), si Prahu užívám. Ujíždím si teď podobně jako půlka světa na Emily in Paris, což ve mně pochopitelně vyvolalo touhu se okamžitě sbalit a odjet do Paříže. Dalšího dne jsem šla do kanceláře procházkou, koukala nahoru, obdivovala architekturu a napadlo mě: Kam bys jezdila, vždyť tohle je tvá malá Paříž! Člověk jen musí vědět kdy a kam jít. Nebo čemu se vyhnout. Musí si najít správné lidi. A musí si na setkání s těmito lidmi udělat čas. Musí jednoduše žít.

1/11/2020 0.01 A to je nyní má mise. Dostat se do rovnováhy, najít si čas na sebe a věci, které mě ‚‚jen‘‘ baví. Ať už se bavíme o józe, meditaci, čtení, malování nebo psaní knihy potažmo blogu. Myslím, že jsem vzala život příliš vážně. Asi nastal čas přiznat si určitý neúspěch. Nemám stejnou startovní čáru s většinou lidí a musím se s tím smířit. Au.

Ale nechám to až na pondělí, teď mě příliš zaměstnává určitý druh bolestí, které snad znamenají jen drobný zánět, který zítra ráno lékař odhalí, já si vyzvednu antibiotika a po světě budou zase běhat jednorožci. Vezměte si z toho ponaučení, milé děti – Zašlápněte brzdu dřív, než vás knockoutuje zdraví.

Dobrou!