Kterak mě nepříčetná nákaza vrátila k příčetnosti

Absurdní, ale pro mě zcela typické. Zatímco svět stojí vzhůru nohama, já se konečně na ty své stavím. Znovu nacházím ztracený vnitřní klid a snad taky sebevědomí. Nevěřím, že to píšu. Nevěřím, že si to skutečně myslím. A jsem si na 87 % jistá, že za mě nemyslí dvoudeci chilského Sauvignonu, kterou jsem poslední dvě hodiny pila.

‚‚Jsi normální?!‘‘ Ne. A nikdy jsem nebyla

Kdybyste náhodně vybrali 100 lidí včetně mě, nejspíš by nikdo ze zúčastněných netrpěl většími mindráky než já. Postava, pleť, vlasy, velký nos, asymetrický obličej, křivé zuby, nenaplněné ambice, neuspokojivé vztahy, povolené vazby… Dlouhodobě na sobě oceňuji pouhé tři věci: Překvapivě šťastná ruka při výběru partnerů (Za 4 ze 4 bych dala do ohně ruce, nohy i hlavu.), neotřesitelné nastavení morálních hodnot a nekompromisní pracovní výkon. Pokud jsem totiž kdy (Ono to ‚‚kdy‘‘ má tedy velice přesně vytyčený časový úsek, ale o tom třeba jindy.) nepracovala na 150 % s nutkavou potřebou odevzdat práci lepší než perfektní, plynulo to z fyzického vyčerpání. V důsledku práce a pocitu, že dovolenou ještě nepotřebuji.

Nikdy jsem si však nepřipadala hezká, natož pak přitažlivá. Nezažila jsem ani ten pocit, kdy bych si řekla, že mi to sluší. V hlavě mám patrně něco, co mi v takových úvahách brání. Takže ani s těma chlapama jsem to nikdy nehrála na vzhled, protože jsem předpokládala v tomto směru jistou prohru. Asi si umíte představit ten šok, když jsem zjistila, že po kontaktu na mě jeden klučina pátral snad měsíce po tom, co mě zahlédl na ulici. Nakonec jsem právě od tohoto kluka dostala svou první opravdovou pusu. Je z toho moc miloučká vzpomínka. Ale když mi někdo řekne, že mi to sluší, doteď mu buď nevěřím, nebo se stydím. Vlastně neumím přijmout žádný kompliment, radši ho shodím.

Nekonečně nízko a ještě níž

Sebevědomí se mi, jak již asi chápete, tedy drží stabilně nízko. Za správných povětrnostních podmínek dokáže ovšem naprosto absurdní rychlostí klesat, vyvolat vnitřní konflikty, následně konflikty s okolím, zajistit mi naprostou samotu, deprese a chuť hodit si mašli. Takové povětrnostní podmínky mi zajistila nejdřív pracovní stagnace, následována drobnými neúspěchy a už tolikrát zmiňovaným nekomfortním zázemím na Mallorce. Když jsme se tedy vrátili, urputně jsem sice věřila v postupný obrat k lepšímu, zároveň jsem se ovšem klepala strachy.

Nemáš domov. Čeká tě karanténa. Děvče, ty definitivně zblbneš a ten kluk tě vykopne za dveře, jakmile odbije 14. dne půlnoc.

Světe, div se, ale nevykopl, po stěnách nelezu a dokonce se cítím při smyslech nejvíc za dva roky. Dokonce i ten nenávistný postoj k sobě samé nějak oslabil.

Nemístný optimismus v dobách strachu

Jak je to možné? Tuším, že po následující větě mě mnozí prohlásí za krávu, ale asi to risknu. Těžím z cizího neštěstí. Jednoduše mi přišlo vhod, že se všichni kolem zastavili a ode mě se odvrátilo kouzelné zrcadlo, jež mi ukazovalo, co všechno jsem nedokázala a jak vypadám oproti jiným i svým ambicím. Stále cílím na jistý životní standard, vzhled, kariérní postavení, jen se najednou necítím tolik pod tlakem, protože se všude řeší ty opravdu důležité věci. Ve stínu uplynulého měsíce se najednou vynořují úspěchy. Ty pohání naději, dodávají světu optimističtější barvy.

Hodně s člověkem udělá taky toxické okolí. Pokud totiž máte ve své blízkosti dobráka, který vám (možná ani ne zcela vědomě) podkopává nohy a každý váš nápad smete ze stolu jako naprostou blbost, zanevřete nejen na své nápady, nýbrž i sami na sebe. Ono je však občas lepší zanevřít na tyto lidi. Sama nepatřím mezi ty vzácné jedince, co vás vždy zahrnou nebetyčnou podporou. Ale myslím, že se mi daří být svým přátelům oporou, nakopávat je a pokud přijdu s nějakými pochybami, je to spíš rada, nač si dát při cestě nahoru pozor. Protože přátelé by vás měli chtít vidět zářit. Pokud se vás někdo snaží zastínit nebo si užívat na váš úkor, ruce od něj pryč. Vím, o čem mluvím, a znám ten rozdíl.

Osobně mám aktuálně ‚‚kolem sebe‘‘ jen samé klenoty. Lidi, s nimiž se vzájemně podporujeme, inspirujeme, držíme nad vodou v těžkých chvílích, smějeme. Kdo by pak nezapomínal na mindráky a úzkosti? A za tohle dík!