Včera jsme pracovali jen s hypotézami, co by se mohlo udát. O 16 hodin později už jsme pracovali s krutou realitou. Náš život na Mallorce končí. Do pondělí se musíme kompletně sbalit, koupit kufr navíc, zrušit schůzky a vyřešit, kde strávíme karanténu. This is the end…

Bez možnosti návratu

Zrovna jsem ležela na posteli s notebookem na klíně, prováděla korekturu klíčových slov a snažila se ignorovat bolest ve šlachách. A najednou se vše obrátilo vzhůru nohama.

Psala mi sestřenka, jestli nás pustí do Čech. Vláda zrovna vyhlásila stav nouze nejméně na následujících 30 dní. S ním uzavření hranic od 14. března. Kolotoč se roztočil. My se museli začít smiřovat s tím, že se zpět do Španělska jen tak nedostaneme a že nás čeká pravděpodobně karanténa. Povinná je v tuto chvíli jen pro návrat z Itálie, ale při aktuálním vývoji by bylo naivní si myslet, že u Apeninského poloostrova zůstane.

Pochopitelně nám to vše zásadně narušilo plány. Odvolávání schůzek s klienty pro mě nikdy nepředstavuje příjemnou záležitost. Stejně tak nejsem nadšená z hledání nových termínů pro kontroly u lékařů. Ovšem zdraví a zodpovědnost jsou nyní na prvním místě. Ač jsem si stále jistá, že nakažení nejsme.

Proč tam nezůstanete?

Nabízí se varianta, abychom cestu do Čech odložili a zůstali na Mallorce. Jistě, to by bylo řešením, kdybychom spadali pod místní sociální a zdravotnický systém. Ale v momentě, kdy jste v zahraničí na cestovní pojištění a pojišťovny už vám nejsou povinny uhradit léčebné výlohy, je to patrně nejhloupější rozhodnutí, jakého se můžete dopustit. Pokud se totiž vydáte do oblasti vládou označené za rizikovou, cestujete na vlastní riziko. Tam už vás nepojistí nikdo. Nehledě na skutečnost, že mi dochází léky, které mi tady nikdo nepředepíše, natož uhradí.

‚‚Nikdy na nic nečekej!‘‘

Chtěla jsem tady toho stihnout hodně. Začít pořádně fotit. Natáčet. Jógovat na pláži. Naučit se plynule španělsky. Obklopit se Španěly. Dopsat knihu. Nasbírat zkušenosti, které se mohou hodit každému, kdo se pokusí o podobné dobrodružství. Nic jsem nedokončila a ani ten skutečný společný život jsme nestihli začít žít. Odvezu si však jedno ponaučení:

Zahoď pochybnosti a prostě to udělej. Skoč do toho po hlavě.

Pořád věřím, že se s ostrovem loučíme jen na čas. Že v září přiletím s rodinkou na dovču a pozdravím všechny své blonďaté raketky. Že se sem příští rok vrátíme i s mužem aspoň na měsíc a procestujeme všechna ta krásná zákoutí Mallorcy. Doufám.