Přišla bouře. S ní třináctimetrové vlny. Docházely zásoby v obchodech. Docházely nervy. Těžko uvěřit, co vše se mohlo stát během 2 týdnů a jak rychle se může svět převrátit vzhůru nohama.

Nemoc v duši, nemoc v těle

Vytržení z české reality způsobilo své. Na začátku byl plán. Teď máme plán, který nefunguje. S koncem/začátkem roku se ukázala prudká nevýhoda práce freelancera. Klienti mají primárnější starosti a zadání pro naši práci stojí. Takže jsem zasekaná v čekání. Dokonce i v případě už v podstatě potvrzených spoluprací. A skutečnost, že prakticky nepracuji, mi neuvěřitelně leze na mozek. Připadám si zbytečná.

Zbývá mi čas si uvědomovat spoustu problémů, v nichž se plácám až moc. Chovám se vztahovačně. Pohlcují mě úzkosti, třikrát týdně bojuji s panickými atakami. Marně hledám pevnou půdu pod nohama, zázemí. Jediným spolehlivým lékem bývá fitko. Toho jsem si však příliš neužila. Nejprve nemoc, následně jsem zápasila s bolestmi v kyčli. Říkala jsem si, že to není možné. Že přece nejde, aby se na člověka lepila taková smůla ve všech oblastech života.

V okamžiku, kdy jsem stála uprostřed slejváku pod střechou jednoho ze zavřených barů, zírala na divoké moře a cítila stále více vody v botech, kousla jsem se. Pokud se nedám dohromady psychicky, fyzická schránka dopadne hodně špatně. Hned druhé ráno jsem i přes bolesti vyrazila do fitka. Další den taky. Světe, div se, bolest zmizela.

Taky jsem se pustila do rozvojových knih i videí, vrátila jsem se k Tajemství. Nečekám na spásu vesmíru, nežádám zázraky. Jen mi chybí správný mindset. Až se k němu dohrabu, předám moudra dál i vám. Taky mě napadlo sbalit se na jednu až dvě noci a ubytovat se v hotelu, abych strávila nějaký čas sama. Samota totiž představuje mou přirozenost čili aktuální stav, kdy se mi skutečné samoty dostane jen velice výjimečně, mě hodně vyvádí z rovnováhy.

Bouře Gloria

V uplynulém týdnu vzala útokem Mallorcu a Španělsko vůbec bouře Gloria. V některých částech ostrova to vypadalo jako konec světa a evidentně nás milá Gloria odřízla i od zásobování. Obchody s potravinami zely prázdnotou. Kamarádky si stěžovaly, že nemají pomalu co normálního do pusy. Když jsem viděla jejich fotky, nevěřila jsem svým očím.

V naší Mercadoně totiž nechybělo prakticky nic. Večer možná, ale to tam chybí bez ohledu na počasí. Musela jsem se ovšem smát, když jsem ve středu cestou do Palmy viděla na moři 4 tankery. Z jedné z kamarádek jsem si hned dělala srandu, že už jí jede donáška do domu.

Plesnivý kufr, boty, zdi

O vlhkosti v zimě jsme věděli. V koupelně jsme si na ni zvykli a taky jsme se ji naučili vyprovázet ze dveří. Co jsme však nečekali, bylo, že nám začne plesnivět majetek. Začalo to obalem na notebook, který jsem nechala ležet na zemi u postele 4 dny. Následně jsem bílé skvrny objevila na botech ve skříni a na cestovním kufru.

Už jsem se nezvládla ani vztekat. Popadla jsem citron, vymačkala jej do misky, zředila vodou, vymáchala v ní houbičku a vzhůru do úklidu. Vytřela jsem celou skříň, prošla všechno oblečení, mokrá místa vyfénovala a co neuschlo, vyhodila jsem na balkon.

Poslední sabotáž

Pomyslnou třešničku našim trablům a mým náladičkám zasadila opět práce. Když jsem si upravovala portfolio a popíjela kafe, napadlo mě namátkou zkontrolovat spam. Málem mě ranilo. Už 5 dní tam visel mail od potenciálního klienta, jenž čekal na odpověď. Hned jsem s omluvou odepsala a naštěstí to vzal, ale já sama jsem už ani nedoufala v další komunikaci. Chyba začátečnického jelita, které neví, že se spamy kontrolují obden.

Uf, tak jsem to ze sebe vysypala a jedeme dál. Hlavu vzhůru, napřímit se, úsměv na rty. Boj na nikoho nečeká, že? A já to tady stejně miluju!