Kdybych to měla shrnout, z Prahy nás vyhnala 3 S:

Stereotyp. Strach. Sny.

Potřebovali jsme změnu vzduchu, životního stylu, získat nové zkušenosti. Báli jsme se, že už nás nepotká NĚCO. Možná jsme se třicítky lekli oba, když se dívám zpětně.

V případě snů si jeden z nás potřeboval ten sen splnit, zatímco druhý musel znovu najít cestu ke snění. Tím druhým jsem já. Aniž bych si to však předem uvědomila. Sny jsem sice stále měla, už se však začínaly ztrácet ve smogu velkoměsta stejně jako klikatá soutěska k nim, jež je činila cíly. Jen jsem se honila, zápasila s časem. Dny plynuly jeden za druhým bez většího smyslu.

Přestože jsem měla štěstí a vrátila se k týmu, se kterým se mi tak dobře pracuje, propadla jsem se do temnoty stereotypu takovým způsobem, až jsem usmrtila i naději, že přijde inspirace. Náhled jsem pracovala jako robot bez koníčků, bez života. Bez jiskry a elánu, které jsem si ve vztahu k práci, ale také kreativitě hýčkala. Do letadla jsme nasedli právě včas.

Nevyrovnaná poloha bytí

První tři týdny jsem se dávala dohromady. Nevím, zda na vině byly jen emoce, nebo se mi jednoduše úplně zbláznily hormony, ale život se mnou byl očistec. Nálady se mi měnily ve vteřině. V jeden moment jsem se smála, že mezi všema těma vypasenýma nevychovanýma Němcema jsem dokonale sofistikovaný hubeňour, ale ještě než jsme došli domů, už jsem bojovala s návaly odporu k sobě samé, svému tělu. Jindy na mě dolehly obavy z budoucí existence či touha a nemožnost se někam ukrýt před světem. Být s partnerem na nějakých devíti metrech čtverečných 24/7 představuje pořádnou zkoušku odolnosti. Dost možná i lásky.

Ani na okamžik jsem ale nechtěla opustit Mallorcu. Hodně mi ty kritické momenty připomínaly začátky v Praze. Úplně ztracená, přesto jsem věděla, že jsem přesně tam, kde mám být. Že sem vše dosavadního směřovalo.

Jógovat. Žít. Milovat!

Prvním krokem k převzetí kontroly nad sebou samou se stal pohyb. Jóga na pláži při východu slunce, ranní běh, dlouhé procházky (ač nás při jedné stihl neskutečný slejvák uprostřed ničeho), předevčírem jsem si dokonce zaplatila měsíční vstup do fitka. Dle informací v telefonu se můj denní výdej minimálně zdvojnásobil.

Pomalu cítím, jak přecházím na maňana životní styl a odpadá ze mě stres. Samozřejmě mě pěkně štvou všechny komplikace kolem pronájmu vlastního bytu. Pořád nemáme vyřešenou spoustu otázek, nespavostí z toho ovšem netrpím. Vím, že se to vyřeší. Ale kdyby to náhodou trvalo příliš dlouho, koupila jsem si novou jógamatku. Ta vyřeší všechno!

Držte nám dál palce a díky všem, kdo na nás myslíte!